Julebord 2014 aneb jak jsem byla pozvaná na noční pečení do pekárny a jak mám mezi kolegyněmi skoro celebritu

Strašně jsem se těšila. Tak nějak jsem cítila, že to bude jeden z těch večerů, kdy si v Oslu nebudu připadat cizí.

Zatímco píšu tyto řádky, sedím na tom samém místě, jako v sobotu, popíjím cappucino, které jsem si vyjímečně nepřipravila sama a místo lahodného tiramisu pojídám (skoro mezi každým napsaným slovem) neméně lahodnou čokoládovou scone. Hraje tu příjemná hudba a je tu takový ten typický velkoměstský kavárenský ruch. Přestože kavárna patří stejnému majiteli, jako kavárna, ve které pracuju já, tato má jinou atmosféru. Je tu otevřená kuchyně a ve čtyři odpoledne se z této moderní kavárny stane chic restaurace, navíc přímo v centru Osla.

V sobotu jsem tu měla svůj první Julebord. Co že to je? Julebord je doslova "vánoční stůl" a jeden takový zažije každý rok kolem Vánoc téměř každý, kdo je v Norsku zaměstatný. Je to taková (větší či menší) párty, včetně výborné večeře (většinou vícechodové) a vína/piva, kterou vám zaplatí vaši zaměstnavatelé. Loni jsem takových zažila spoustu, akorát z druhé strany. A ten vlastní už pak nestihla, protože byl až v lednu a to už jsem v Tranenu nepracovala. Oproti tomu našemu sobotnímu bylo ale většina těch, které jsem obsluhovala v Tranenu, daleko živějších a daleko odvázanějších. Jeden z mých kamarádů pojede na Julebord dokonce do Kodaně! :)

Náš Julebord byl v podstatě tak klidný, že jsem dlouho ani nevěděla, že "tohle je vlastně ten Julebord." Z nějakého důvodu jsem si myslela, že jsme prostě jen tak pozvaní na večeři a že Julebord bude potom, někdy v prosinci třeba :). Bylo nás dohromady 12 a já jsem seděla vedle svého kolegy z Manchestru, což je vlastně jediný člověk, který mluví hůř norsky než já, a naproti seděla má norská kolegyně, která zažila podobný rok v Americe jako já (exchange student) a pekař, který na tom stejném místě peče už od roku 1980.

Vánoce v Paleet

Pokaždé, když ráno otvírám(e) kavárnu, s Geirem se potkáváme, protože zatímco naše směna začíná v 6:30, ta jeho končí v 7:30 (a začíná ve dvě ráno). Nikdy jsme spolu ale neprohodilo víc slov, než pár základních technických. Přikládala jsem to faktu, že zatímco já neudržím plynulou konverzaci v norštině, jemu se asi nechce moc mluvit anglicky. A navíc, v práci se přece pracuje, že jo :). Ale Julebord je skvělá příležitost k poznání lidí, se kterými se sice potkáváte denně, ale vlastně toho o sobě moc nevíte. Geir vyprávěl o tom, jak na místě, kde teď sídlí kavárna, kde pracuju, byla kdysi mlékárna, masna a pekárna v jednom. Můžeme to poznat dokonce podle rozlišných stropů v různých částech kavárny. Takto to tam fungovalo od roku 1929. Když tam v roce 1980 začal pracovat on, pekárna se jmenovala Plaza (tento název stále používáme jako "poznávací znamení" mezi jinými Åpent Bakeri) a byla to opravdu jen pekárna, nedalo se tam sedět a nepodávala se tam káva. Já mu pak zas vyprávěla trochu o sobě, o ČR a o tom, jak ráda peču a že třeba s kynutým těstem se stále učím... a Geir mi na to tak bezprostředně řekl: "Však přijď někdy v noci na mou směnu péct se mnou." ... no, a takto jsme se skamarádili a třeba dneska, když jsem zase otvírala, jsme spolu už prohodili i pár slov. A na tu "pečící směnu" určitě půjdu. To je něco, se neodmítá!

Fotka nekvalitní a tak vůbec, ale alespoň něco :)

Několikrát za večer jsem se dostala do konverzace, kde se mluvilo pouze norsky. A i když jsem se jí nijak aktivně neúčastnila, moc mě těšilo, že jsem pochytila kontext a nepřipadala si úplně mimo. Ten můj kolega z Manchesteru, Philip, se v lednu po těch 5ti letech, co je tu, chystá na norský kurz, a docela mi vnukl myšlenku, že bych snad mohla chodit taky. Možná to není úplně špatný nápad.

Na večeři jsme měli na výběr mezi steakem s "fondant potatoes", husím stehnem s čočkou a pečnými brambory, kuřecím stehnem s polentou a nebo halloumi, což je polotvrdý sýr z ovčího a kozího sýra s quionou. Já se rozhodla pro ty husí stehna a myslím, že jsem udělala moc dobře. I když všechna ta jídla vypadala fakt lákavně a ještě se sem na některé z nich (a nebo na všechny, zase tolik jich není) stavím.

Jako dezert se podával cheesecake s jahodovou omáčkou a nebo tiramisu. Docela nečekaně jsem se rozhodla pro tiramisu (nečekaně, protože miluju cheesecake) a musím říct, že lepší tiramisu jsem nikdy nejedla. Bylo vláčné, šťavnaté, kafe nebylo přímo v dortu, ale podávané jako omáčka v mističce vedle a ta se dala klidně vypít i jen tak, samotná. Ten cheesecake, který jsem taky ochutnala, byl oproti tomu nějaký "obyčejný" a vlastně docela průměrný (tím chci nenápadně naznačit, že umím lepší, samozřejmě :)).

Skončili jsme docela brzo, ale někteří z nás jsme se ještě vydali "do víru velkoměsta".. a nakonec skončili v podniku, který se jmenuje "Fuglen", což je nejvíc hipsterská kavárna přes den a super cool bar večer/v noci. Myslela jsem, že jsem vám o ní už psala, ale z nějakého důvodu jsem tohle místo zatím vynechala. Napravím :)

Tam jsme si dali pivo a povídali si. Náhodou padla řeč například na to, že Selma, jedna z mých kolegyň, je dcerou slavného norského publicistu a moderátora jedné z nepopulárnějších norských/švédských talk show. Měl mezi hosty třeba Robbieho Williamse, Shakiru nebo Rihannu. Ono to až tak moc o ničem nevypovídá, jen třeba Selma je neuvěřitelně zajímavá sama o sobě a vlastně to, že je její tatínek norská celebrita a ona přesto pracuje part time v kavárně s docela průměrným platem mě přivedlo na myšlenku (nevím proč zrovna tohle), že každý z nás (fakt myslím, že jo) máme nějaký zajímavý příběh, který třeba nejde na první pohled vůbec vidět...

Jak tu tak sedím, a koukám na lidi kolem sebe, mám chuť je poznat. Co nejvíc z nich. Jen tak. Prohodit pár slov, usmát se jeden na druhého a zase se vydat každý svou cestou... Půjdu se projít na vánoční trhy. Třeba se pár takových usměvavých tváří najde tam.