Wednesday, February 26, 2014

.. like from my diary IV. - o létání a o "problémech"

Sedím v regiojetu směr Olomouc, čekám na stewardku, až si budu moct objednat čerstvý mátový čaj a celozrnný croissant se šunkou a sýrem a těším se domů. Vždycky se těším domů a naštěstí mám možnost jezdit často. Kdyby mi před dvěma a něco lety někdo řekl, že pro mě bude letadlo docela "běžný" dopravní prostředek, asi by se mi to nějak nezdálo. Fakt je ten, že jsem si ale létání letadem zamilovala. Ty dvě hodiny, co v něm strávím, se nikdy nenudím, ten "nadhled", co z toho letadla mám, mě vždycky nabije a osvobozuje. Od sebe samé. Od mých myšlenek, které jsou v konečném důsledku jedinou významnou překážkou v čemkoliv, protože se rozhodnou vidět věci jako "problém". Vždycky, když mám pocit, že něco nejde, že to neumím, že je to moc těžké a nebo že se mi do toho nechce, tak se snažím si uvědomit, že jsou to jen myšlenky, které jednoduše naskakují a snaží se současnou situaci spojit s něčím, co už "znají", tím pádem je to začarovaný kruh, ze kterého se snažím vyjít ven, protože cítím, že všechno je v pohybu, život plyne a vyvíjí se a nic není stejné a hlavně všechno je takové jaké je (to je mé oblíbené "motto" :)) a je na nás, jestli to budeme vidět jako problém a nebo jako "pozitivní proces plynutí" (tedy, že se (z toho) naučíme něco nového.) Když se na to začnete dívat takto, najednou vám bude připadat "zbytečné" mít problémy a překážky.


Teda .. Radan by vám mohl vyprávět, jaké já mívám "problémy", třeba že bych "chtěla umět hezčí cupcaky a je to hrozně těžký a vůbec to není jednoduchý a je to katastrofa." .. chápete, ne? Ale pak se vždycky snažím poslouchat, jako s tím "nadhledem" a dojde mi, že když chci umět hezčí cupcaky, tak to prostě a jednoduše musím trénovat a zkoušet. A bum, je po problému. Než přijde další podobného rázu :)


Ráda se vracím domů, protože trávit čas s mojí rodinou mi přináší obrovský zdroj energie a motivace. Moji rodiče jsou dokonalým příkladem toho, že začít postupně "měnit" a "bourat" ten začarovaný kruh problémů a negativity a snažit se žít v "přítomném okamžiku" se dá v každém věku. 

Tento týden, co doma strávím, chci hlavně vidět několik svých kamarádek, chci trávit čas s rodinou a chci péct, péct, péct a zkoušet. Takže se snad můžete těšit na nové recepty. Těším se i já.


.. zrovna mi dorazil ten croissant. Jdu si ho sníst. A s vámi se pro teď loučím :).


Saturday, February 22, 2014

.. like from my diary III - má Norsko vůbec nějaké zápory?

Před pár dny nás byl tady v Oslu navštívit můj dlouholetý kamarád Dalibor. Strávil tady 4 dny, které jsme celé propovídali a prochodili po všech možných koutech Osla. Samozřejmě jsme neminuly ty "nejpopulárnější" místa v Oslu, jako je Vigelands park, Aker Brygge a nebo operu, ale dojeli jsme si například i na konečnou tramvaje č.19 a procházeli se v uličkách mezi krásnými domy s výhledem na oslofjord. Ty domy jsou kousek od centra a přesto v přírodě, v lese. A takto je to po celém Oslu, každý má přibližně 100 metrů od domova přírodu. Tím pádem nikdo ani nemůže mít pocit nějaké stísněnosti, je tu pořád dost místa....

.. dnes chci ale psát hlavně o tom, jestli spolu přijdeme na nějaké "zápory" v souvislosti s Norskem. Komukoliv totiž o Norsku vyprávím, nebo kdokoliv se sem přijede podívat a trošku se zamýšlí nad tím, jak to tu chodí, tak má pocit, že se ocitl v něčem dokonalém, v nějaké utopii, co snad ani není možná. Fakt je ten že to, co někteří vidí jako něco úžasného může ostatním připadat právě naopak.

- třeba vysoké daně. V Norsku je progresivní daň, tedy čím víc vyděláš, tím větší budeš odvádět daně. Zní to logicky a i to tady funguje, ale to proto, že je tu celkově nastavená úplně jiná úroveň, než třeba u nás, kde si to v současné situaci neumím představit. Tady mají na pohodlný život všichni, kdo mají práci. A spoustu lidí ty daně odvádějí skoro až rádi, protože z toho mají zase jiné benefity, třeba počas mateřství nebo při dlouhodobé nemoci. Nehledě na to, že ty peníze jsou pak i "vidět", např. ve školství nebo v tom, že se neustále něco zlepšuje a staví.

- na druhou stranu, i přesto, co jsem napsala v minulém bodě, si ne všichni můžou dovolit vlastní dům nebo byt. Abyste tady mohli vlastnit nemovitost, musíte mít k dispozici docela velkou zálohu, kterou spoustu lidí prostě dohromady nedá. Těžko říct, jestli je to dobře nebo špatně, fakt je ale ten, že se tu hypotéky jen tak na potkání nerozdávají a pokud neprokážete, že máte stálý příjem v určité hodnotě a nejste schopni dát dohromady asi 10% z ceny nemovitosti, prostě mít vlastní dům či byt nebudete. Jestli je to klad nebo zápor nechám na vás.

- jsou tu taky velké regulace, co se týče dovozu potravin a jiného zboží. Jen tak něco ze zahraníčí sem neprojde. Samozřejmě, že v obchodě nenajdete výhradně jen norské produkty, ale např. většina mléčných výrobku je tu od norské společnosti Tine a jiné mléko, smetanu nebo máslo tu najdete zřídka. Tak se třeba před pár lety stalo, že bylo Norsko pár dní bez másla. Z konzumního hlediska je to "katastrofa", na druhou stranu, všichni to přežili a nevydělala na tom jiná země.

- už spoustukrát zmiňovaný alkohol. V supermarketu si koupíte jen pivo a to do 8mi hodin ve všechní dny a o víkendu (resp. v sobotu) do 6ti. Jedna plechovka stojí cca 25-35 NOK (80-115Kč). Ostatní alkohol koupíte jen ve Vinmonopoletu, který patří státu. Nejlevnější víno stojí kolem 100 NOK, většina o dost víc. Alkohol tu prostě je drahý, zvlášť když jdete někam do baru nebo restaurace. Netvrdím, že se tu nepije, pije a dost, ale jednoduše to není tak dostupné jako u nás, kdy jsou třeba "krabicová vína" levnější než jídlo. Na plechovkách a plastových lahvích jsou tzv. panty (půl litr za korunu nebo litr a víc za 2,50), a třeba na tom tu často bezdomovci "vydělávají". Takto třeba máte s kamarády piknik v parku (jako jsme měli nedávno v Grünerløkke) a oni chodí s igelitkami v ruce a slušně se vás zeptají, jestli si tu prázdnou flašku od piva můžou vzít. Vydělají si na jídlo a v parku je uklizeno.

- nikdo nikam moc nespěchá. Třeba předevčírem jsem čekala na autobus. Většinou už stojí na zastávce o pár minut dřív před odjezdem, a řidiči mají tím pádem chvíli pauzu, ale tentokrát měl trochu zpoždění. Paní za volantem si i tak udělala asi tři minuty pauzu, přestože měl autobus odjet před dvěma minutama. Nikdo se tu z toho ale nenervuje, všichni pravděpodobně berou v potaz, že řidiči nejsou stroje a i oni si potřebují oddechnout. I tento fakt se ale může brát záporně, pokud se tím třeba necháte vytočit :).

Za závěr chci ještě dodat pár milých chvil posledních dní ...

Šli jsme s Daliborem poznávat město, v něděli, a on se mě ptá, jestli nemám papírové kapesníčky. Žádné jsem u sebe neměla a říkám mu, že v neděli to nebude zas taková sranda je sehnat :). Nasedneme do t-bane a během pár minut nám na sedačce vedle nás přistane balíček papírových kapesníčků s jednoduchým norským textem (podařilo se mi ho přeložit, víte jakou jsem měla radost? :)), že pán (který tam ty kapesníčky položil) se stará o ženu a děti a nemají peníze. Přiznám se, že jindy bych je tam asi nechala (Radan navíc říkal, že ten doplňující text je starý už minimálně dva roky), ale tentokrát se krásně hodily :).

Z t-bane mám ještě jednu historku. Předevčírem jsem jela sama do centra a přistoupili pouliční hudebníci. Stává se to celkem často a upřímně, většina lidí je ignoruje a nevšímá si jich, tentokrát ale kluk přímo předemnou začal na tu hudbu tancovat a smát se a musím říct, že mi to pěkně zvedlo náladu. A pak že jsou Norové chladní .. :)

 ... Ať už jste tyto "postřehy" vnímali jako kladné nebo záporné, pravda je taková, že Norsko, a konkrétně Oslo (o jiných městech moc mluvit nemůžu) je úžasné místo pro život. Ale taková jsou i jiná místa. Vždycky jsou taková, jaká je vidíte :).

Je něco, co by vás o Norsku zajímalo? 

Facebook






Wednesday, February 19, 2014

Red Velvet Pancakes

V minulém, valentýnském, článku jsem zmiňovala jídla, která jsme si ten den s Radanem dopřávali. Na jedno z těch jídel bych dnes ráda přidala recept, protože se dá využít v podstatě za každých okolností, ne jen těch "zamilovaných". Nápad a inspirace se vyrojila na, již v některých předchozích příspěvcích zmíněném, pinterestu. Podle názvu je jasné, že se jedná o red velvet lívance/palačinky.

Miluju red velvet dort. Ale na to, jak moc ho mám ráda, jsem ho zatím pekla jen dvakrát nebo třikrát. Tyto palačinky jsou časově podstatně míň náročné, než pečení dortu a jsou jako stvořené na víkendový brunch nebo potěšení vašich blízkých s něčím ne úplně "tradičním". Mají "opravodovou" red velvet chuť, přestože v nich není kefír, ale jen mléko. Díky tomu jsem zjistila, že ta typická chuť red velvet dortu není dána kefírem. Možná je dána octem? Tou trochou kakaa? A nebo asi tím vším dohromady :). Ale jen kefírem to není! 

Dohromady s krémovou polevou jsou red velvet pancakes dokonalé. Zkusíte i vy? :)


Saturday, February 15, 2014

Valentine's Day 2014

Včera jsem pravděpodobně poprvé slavila den Sv. Valentýna. Pamatuju si, že na základce si vždycky moje spolužačky dávaly Valentýnky mezi sebou, ale nikdy jsem se toho neúčastnila. A potom, když už se to bralo tak, že se přece "Valentýn oslavuje s klukem" jsem nikdy žádného neměla :). Dokonce i v Americe, kde je Valentýn "big deal" to pro mě byl den jako každý jiný ... s Radanem je to trochu jinak. Tohle byl náš třetí společný Valentýn. A zároveň máme 14tého vždycky "výměsíčí", včera to bylo 2 a půl roku.

Před dvěma lety jsme taky byli v Oslu, ještě jsem studovala, ale měla jsem po zkouškovém a tak jsem sem za ním odjela skoro na měsíc. Tehdy jsme šli společně s ještě jedním párem večer na sushi, dostala jsem jednu rudou růžičku a tuším, že termo hrnek s logem oslovské univerzity. Nevím proč, ale tehdy jsem neměla pocit, že bychom to nějak "slavili" :). Loni jsme na Valentýna ani nebyli spolu. Sice jsem Radana zase asi na tři týdny přijela navštívit, ale 14tého jsem už byla zpátky v Praze, pravděpodobně ve škole. Ještě předtím, než jsem odjela mě ale Radan vzal do obchodu se zdravou výživou, ať si něco vyberu. Myslím, že jsem si vybrala čaj, který se jmenoval "detox" :) ...

My Valentine :)

Wednesday, February 12, 2014

O Norech a životě v Oslu

Už dlouho se chci pořádně rozepsát o Norech a o Norsku, respektive spíš o (životě v) Oslu, protože si myslím, že Oslo se přece jen od "zbytku" Norska liší. Asi jako Praha a "zbytek" ČR. Oslo je opravdu multikulturní město se spoustou přistěhovaleckých čtvrtí, ve kterých, když se ocitnete, tak na chvíli zapomenete, že jste vlastně v nejbohatším státu světa. V těchto čtvrtích najdete spoustu etnických restaurací, obrovský výběr zeleniny, ovoce a exotických potravin, taky spoustu secondhandů a v určité dny se konají "blešáky", kde můžete najít super věci za pár kaček, když dobře hledáte. Každý pátek dopoledne si v Grønlandu můžete vystát řadu na jídlo zadarmo, třeba až v hodnotě 3-4 tisíce korun, takže pak můžete mít na celý týden (i víc) vystaráno a na jídle tak ušetřit. Nikdo se vás neptá, jaká je vaše finanční situace, takže tam může přijít opravdu každý, ale buďme upřímní, vyšší střední vrstva si tam asi pro jídlo moc nechodí. My jsme to s Radanem absolvovali jen jednou v létě, když k nám náhodou na ulici přišli Čech a Češka, protože zaslechli, že mluvíme česky/slovensky, a ti nás tam vzali ... píšu to jako jeden z příkladů, že i v Oslu se dá žít skoro zadarmo, zvlášť v létě. Je to ale extrém. Na druhou stranu, pokud máte v Oslu práci, jakoukoliv, tak se s tím  prostě dá vyžít a čím míň utratíte, tím víc ušetříte :). A práci tu má skoro každý, v Norsku je 2% nezaměstanost.

Spousta lidí, alespoň co často pozoruju, tady má pohodlný život. Váš čas v práci je většinou velmi dobře ohodnocený a zároveň se tu ctí volný čas a tak když se odpoledne procházíte po centru, vidíte přeplněné kavárny lidmi, kteří si po práci zajdou na dobrou kávu a zákusek, kde nechají 90 norských korun a poté, co si nakoupí pár věcí na sebe se vydají ještě do restaurace, kde svoji večeři začnou aperitivem za stovku. Dvakrát třikrát ročně si zaletí na dovolenou, protože mají čas a všude ve světě je levněji než tady. Možná teď trochu zacházím do extrémů, ale to, co jsem právě popsala je docela běžné a nebo to tak alespoň působí z venku.

A pak jsou tu lidi, ke kterým se myslím "řadíme" my, kteří mají průměrný, možná statisticky trochu podprůměrný plat a většinou nakupují spíš "akční" nebo levnější potraviny (ještě, že je tu ten losos tak levný :)) a občas si zajdou někam na večeři, na kávu nebo do kina. My ještě docela často létáme domů a pak se vracíme s kufry naplněnými sprchovými gely, dobrým medem, čajem, kořením a kdoví čím dalším :).

Myslím si, že není pravda, že by tu všichni a všechno bylo dokonalé, jak často slýchám. Jasně, je tady spousta krásných blondýnek, které všude chodí ve sportovních legínách a teniskách, protože pravděpodobně právě jdou do/z posilovny nebo jiného tréninku. T-bane, tedy norská obdoba metra, je v zimě přeplněná lyžemi a běžkami, protože si hodně lidí chodí po práci provětrat hlavy a trochu si zasportovat. Sportuje se tu hodně a to je super. Najdete tady spoustu luxusu a spoustu lidí, kteří si ten luxus můžou dovolit. Ale troufám si říct, že je tady ještě víc těch, kteří žijou "úplně obyčejný život", nijak zvlášť odlišný od života jinde v "západním" světě (a do toho počítám i ČR nebo Slovensko)

Moc se mi tady líbí servis, jak v obchodech, tak třeba na úřadech nebo v bankách. Ještě jsem tady nepotkala nikoho, kdo by nebyl ochotný pomoct nebo poradit a vždy s úsměvem. Teď jsme si třeba kvůli našemu projektu s Terezkou půjčovaly spoustu nádobí a "rekvizit" v jednom dražším obchodě a všichni pracovníci tam na nás byli milí, ochotní a usměvaví a očividně je vůbec neotravovalo, že musí trávit tolik času balením a o pár dní následným vybalováním věcí, za které v konečném důsledku nic nemají. Už teď víme, kde si budeme všechny potřebné věci kupovat :). Nebo v bance, v posledních týdnech jsem tam byla několikrát, většinou kvůli banalitám, a nikdo na mě neprotáčel panenky, nikomu nevadilo, že jsme mluvili anglicky a všichni bez rozdílu mi pak ještě popřáli krásný den. Určitě se s tím setkáme i u nás, ale myslím, že to není pravidlo.

Pár postřehů ...
... všímám si, že všude po městě se válejí gumičky do vlasů. Netuším proč, ale vždycky mě to celkem pobaví.
... V supermarketech balí papriky jednotlivě do plastového obalu a naposledy jsem si všimla, že to tak dělají i s kousky zázvoru. Opět netuším proč, ale přijde mi to dost neekologické. (Nejlepší je ji stejně kupovat v přistěhovaleckém Grønlandu :)).
... A je to trochu v kontrastu s tím, že se tu velmi pečlivě třídí odpad. V každém supermarketu si zadarmo můžete vzít modré a zelené sáčky a třídit. Zelený je na přírodní odpad, modrý na plas a pak obyčejný na směsný odpad. Papír se většinou dává ještě vedle. Všechny tři sáčky (modrý, zelený i obyčejný) vhodíte do stejného kontejneru a nějaký stroj už si to pak přebere sám.
... téměř všechny chleby v supermarketech vypadají jako toustový chléb. Je tu sice spoustu dobrých pekáren, když jsem pracovala v Tranenu, tak jsem mohla denně nosit dobrý čerstvý chléb domů, ale tyto chleby stojí cca 50 NOK, což je více než 150Kč
... ve většině cenově dostupných restaurací se vyplatí si vzít jídlo s sebou. Např. když si chcete dát sushi přímo v restauraci, zaplatíte o 10% vyšší cenu, než když si ho vezmete s sebou.
... dlouhou dobu tady neměli Starbucks, jen na oslovském letišti. Teď jsou v centru dva. Pokud vám ale Starbucks připadá drahý v ČR, tak si českou cenu vynásobte dvěma a máte v přepočtu tu norskou. Lepší je zajít do některé z lokálních kaváren a nebo skandinávských "sití kaváren". V odpoledních hodinách, kolem třetí čtvrté a o víkendech je sice riziko, že si nesednete, ale kávu mají většinou výbornou.

Už budu pro dnešek končit. Přemýšlím, jestli dneska něco upeču, zaznamenávám hluboký pokles v pečení oproti minulému týdnu, kdy jsem pekla každý den :). A nebo se možná vyřádím až na Valentýna, nakonec jsme se rozhodli ušetřit peníze a "luxusní" večeři si připravit doma :)

A ještě se chci všem, co mě nesledují na Facebooku, "pochlubit" se svými nedávnými cukrářskými výtvory. (To aby v tomto článku nechyběly fotky, a taky trochu sladkého :))

Jeden z mých prvních "růžičkových" cupcaků.
cupcake s fondánem
.. a další cupcaky :)
cake pops :)
a moje první makronky. nebo teda druhé, ale ty první (nepovedené),
 jsem dělala ve stejný den jako tyto, tak to počítám jako stejný pokus :)


Wednesday, February 5, 2014

Klasické koblihy / Doughnuts - Central Europe style

Před pár dny jsem zkoušela sušit sněhové pusinky a tudíž mi zbylo několik žloutků. Nerada plýtvám ingrediencemi, tak jsem se rozhodla s nimi něco udělat. Vím, že se žloutky dávají do kynutého těsta a tak mě napadlo zkusit koblihy. Nikdy předtím jsem je nezkoušela a nikdy jsem koblihy ani moc nejedla, o to víc mě překvapilo, jak do mě padaly :). 

Někde jsem se dočetla, že koblihy jsou takovým "typickým" postním jídlem. Původně jsem do anglického názvu chtěla dát "czech", ale to by se mohlo dotknout Slováků a Poláků a vlastně i Němců, protože např. wikipedia považuje koblihy za "německý vynález", nazývají je "Berliner", i v norštině jsou to "Berlinerboller". Mně se nejvíc líbí slovensky název "pampúšky". :)

S kynutým těstem ještě moc seznámená nejsem, pracovala jsem s ním všehovšudy čtyřikrát (včetně těchto koblih) a poprvé mi u toho asistovala babička, podruhé z toho vzešly tyto skoleboller a potřetí jsem ho úplně pokazila, protože jsem si nepočkala, až kvásek vykyne. To když jsem se o Vánocích pokoušela o vánočku. Ale o Vánocích se mi nepovedly ani ty sněhové pusinky .. Napočtvrté se mi povedlo přesně takové těsto, jako jsem měla tehdy pod dozorem babičky. A to mě celkem namotivovalo pracovat s ním častěji. Přecejen, to těsto je fakt příjemné na dotek :). Navíc mi oprosti všem cheesecakům a čokoládovým dortům přijde docela "zdravé" - rozhodně do něj nejde tolik cukru a vlastně ani másla. Koblihy si to sice vynahrazují jinak, ale to je jen detail. Navíc kvasnice jsou tady opravdu levné, stejně jako u nás :). Máte pro mě tip, co bych mohla zkusit příště?

Tyto koblihy jsem dělala podle Dity P., v naší domácnosti ale chybí rum, tak jsem ho vyměnila za kapku vanilkového a kapku mandlového extraktu. Chutnalo to skvěle :).


Saturday, February 1, 2014

.. like from my diary II.

V Oslu je téměř nemožné najít kavárnu, kam by se dalo sednout a jen tak být. Nebo psát. Ale jen téměř. Nakonec jsem našla. Na Aker Brygge. Jmenuje se Kaffebrenneriet a tady na Aker Brygge je jen jedna z mnoha, jedná se totiž o síť norských kaváren. Tak jako skoro všude jinde v Oslu, nemá wifi. Ale má dobré kafe.

A tak tu sedím, ráda, že konečně mám kde, občas při tom kouknu do zrcadla, které je pověšené přímo přede mnou, zrovna zavál studený vzduch zvenku, to když přišel další člověk chtějící svůj horký nápoj. A zase. Díky tomu zrcadlu mám i dobrý výhled. Kavárna je opravdu maličká, nemá ani záchod. Hraje příjemná hudba, jako kdybyste si na Spotify pustili „mood písničky“ s tématem „your favorite coffeehouse“. Je tu všehovšudy 12 lidí, ostatní si berou kávu s sebou.


Nedávno mě napadla otázka, jestli „patřím do Osla?“ A pak další, co to znamená „patřit někam“? Žiju tady s mužem, který ve mně probudil lásku. Čistou a nekonečnou. Je tu slečna, Češka, která ve mně, ač se neznáme dlouho, vyvolává pocit, který ve mně vyvolalo jen pár dalších lidí, a tito lidé jsou mými nejbližšími přáteli. I přes tu relativně krátkou dobu co jsem tady jsem měla výbornou práci, která mě bavila, kterou jsem každý den dělala, jak nejlépe jsem uměla, přestože jsem v ní nezachraňovala životy ani nic podobného. A ač vím, že štěstí nepřichází zvenku, zaplnilo to celou mou přítomnost.


Teď práci nemám. A mám všechen čas, doslova, který můžu trávit, jak chci. Včera jsem celkem náhodně viděla video Eckharta Tolleho, který odpovídal na otázku: „Jak se nezbláznit, když jste bez práce“. Odpovídal na ni dívce, která mu napsala, že už je několik let bez stálé práce a cítí se deprimovaná a „nemůže to vydržet“. A Tolle mluvil právě o tom, že člověk bez práce má tu úžasnou, jedinečnou možnost „dělat si co chce“. To, co všichni celou dobu tak chceme a když to „máme“, tak se tím a z toho trápíme. Můžeme dělat to, co nás baví a rozvíjet se v tom, můžeme se pustit do něčeho nového, náhodného, anebo naopak do něčeho, co jsme se tak dlouho chtěli zkusit, naučit se. Můžeme jen tak být. Tady, teď, v přítomnosti. Můžeme všechno. Tak proč si tolik z nás vybírá trápení se? Proč ze sebe děláme oběti? Proč se tolik z nás sžije s myšlenkou „jsem neschopný, neumím si ani najít/udržet práci“ a nebo "ten život je ale nefér, co jsem komu udělal, že nemám príci", místo aby (jsme) přijali situaci takovou jaká je, a když se (nám) nelíbí, změnili ji.

Přestože jsem bez práce, aktivně ji budu hledat až od března. A do té doby si na to vzpomenu jen v případě, že jdu okolo nějaké úžasné kavárny, kde by se mi líbilo pracovat a zapíšu si do poznámek její jméno, abych do ní mohla zajít se svým životopisem. Moje dny zaplňuje to, co mi zrovna dává pocit štěstí. Je toho hodně a ve své podstatě je úplně jedno, co to je... Takže patřím do Osla? Myslím, že ano. Myslím, že patřím přesně tam, kde právě jsem. Jinak bych tu přece nebyla :).


Dopila jsem kafe. Lidé se tady v této malé útulné kavárničce pěkně prostřídali, to jen já tu pořád sedím. Za chvíli budou zavírat. Je čas jít. Projít si Aker Brygge a vydat se domů. Možná si po cestě koupím sushi. A večer dám pusu svému muži a usměju se na něj. A on na mě.