Touha po dokonalosti

Před pár dny jsem viděla Černou labuť. Film, který v poslední době nenechá lhostejným snad nikoho. Protože možná každého jinak, ale všechny zasáhne. Já od něj možná - po tom všem, co jsem četla a slyšela, čekala "něco víc", ale nemůžu se zbavit pocitu, že od toho okamžiku co jsem ho viděla, se ve mě něco pohnulo. Neodcházela jsem z kina šokovaná. Spíš nabitá energií a takovým nějakým "odhodláním". Mám spoustu plánů a mám spoustu představ o tom, co bych ráda dělala, čím a kým bych chtěla být, ale často se přistihnu spíš u toho snění, než u samotného plnění si těch snů.

Postava, kterou v Černé labuti ztvárnila Natalie Portman, touží po dokonalosti. Chce, aby každý její pohyb byl perfektní, aby ona byla perfektní a sahá tak na dno svých možností a zápasí sama se sebou. Samozřejmě, že to, co je vyobrazené v tom filmu je extrémní, ale stejně mi to nedá, musím nad tím pořád přemýšlet.

Vlastně ani netoužím být dokonalá. Koneckonců, co to znamená "být dokonalá"? Každý vám odpoví něco jiného. Ale například jsem si vždycky přála být více komunikativní, spontánní, společenská, chtěla jsem poznávat nové lidi a povídat si s nimi... 2 muži mě tento týden zastavili s pozváním na kafe. Nešla jsem. Ani jednou. Ano, samo o sobě to může být nebezpečné (co byli zač? co doopravdy chtěli?), ale na druhou stranu se sama okrádám o možnost vylézt z vlastní ulity, ze své komfortní zóny. Možná je to tím, že jsem ve skutečnosti spokojená s tím jak to je (a vůbec, proč mě lidé zastavují na ulici nenamalovanou, s rozcuchanými vlasy - není to právě proto, že asi působím spokojeně a jde to vidět?). Možná, že si jen přeju být otevřenější, protože bych se v obecném měřítku (který jsem si ale vlastně utvořila já sama) přiblížila dokonalosti. Jenže já taková nejsem. Ve skutečnosti jsem hodně konzervativní a hodně stálá a když si někoho připustím k tělu, tak už tam většinou zůstane. A ve skutečnosti nemám potřebu ten okruh lidí, které kolem sebe mám, zvětšovat.

Další věc, na kterou mě Černá labuť přivedla, je tanec. Baletní scény v tom filmů jsou božské. Nadpozemské. Tanec je jediná záliba z těch mnoha, kterými jsem prošla, u které jsem vydžela. Kterou jsem si pustila k tělu. A už dlouho jsem se jí nevěnovala. Ale od tohoto týdne začnu. I díky Černé labuti. A splním si tak jeden ze svých plánů :).