Like from my diary XI: Nekonečný zdroj lásky :)

Před pár týdny jsem psala článek o mně a Radanovi a naší „lovestory“. A jedna z pasáží, která vás zřejmě zaujala nejvíc je ta, kdy píšu, že jsem v sobě objevila „nekonečný zdroj lásky“. Chcete vědět, „jak na to“. Věnovala jsem poměrně hodně energie přemýšlení a rozjímání, jak to pojmout, co asi chcete číst a jak to vyjádřit. A čím víc jsem se do toho zamotávala, do toho „jak“ a taky do své „osobní a velmi konkrétní“ zkušenosti, tím víc jsem se tomu „zdroji“ vzdalovala.

Nekonečný zdroj lásky je prostor. Ticho. Pocit. To co „zbyde“, když se oprostím od myšlenek, představ a lpění, jaké má co být. Je to vědomí. Vědomí, že nejsem oddělená od vesmíru, od tebe, od moře, že jsem jedno… nekonečno. Láska.

Tak,  tu nejvíc „spirituální“ část tohoto článku už máme za sebou, nebojte :).
Každopádně, přijde mi, že drtivou většinu smutků, strachů a trápení se máme z toho, že si připadáme, že jsme něco „jiného“, než ostatní. Že se neustále oddělujeme, individualizujeme a klademe obrovskou důležitost své osobnosti. Nechápejte mě špatně, prosím. Samozřejmě, že v „každodenním/běžném životě“ jsem Tereza, mám 24, pracuju v kavárně a baví mě péct, koukat na seriály a psát blog. Samozřejmě, že mi neustále naskakují nové a nové myšlenky a nápady a přání a touhy a občas mě napadne, co úžasného jsem vymyslela anebo, že tohle se mi teda moc nepovedlo. Malý rozdíl je asi v tom, že se nevnímám jako své myšlenky. Že se s nimi zase tak moc neztotožňuju. Proč? … Odkud se ty myšlenky berou? Myslíte, že je máme pod kontrolou? Pokud vím, drtivá většina z nich se objevuje nevědomě, samovolně, jakoby odnikud … tak jak bych se s nimi mohla ztotožňovat?

Tím se dostávám k něčemu malinko konkrétnějšímu. Nebo? Cítím, vnímám to tak, že většina situací, které se nám v „našem životě“ dějí se děje právě proto, aby nás dovedla přesně SEM. K uvědomění a absolutnímu procítění, že jsme součást celku a že drtivou většinu věcí nemáme pod kontrolou. Nemůžeme ovládat druhé lidi, nemůžeme ovládat přírodu a její plynutí a nemáme plně pod kontrolou ani své myšlenky a pocity. A „nekonečný zdroj lásky“ je ten prostor ve mně, který si to uvědomuje a je s tím plně v souladu. Ne vždycky, občas se nechám „ovládnout“ myšlenkami, které mě zavedou do míst, kdy mám nějakou představu, která se většinou nenaplní a nebo ne tak docela a to je začátek „utrpení“. Jsem ale v kontaktu s tímto svým zdrojem, kde vlastně není nic, jen čirá energie a nekonečná láska…

Z mého pohledu je tohle „to něco“, co každému z nás umožní být v souladu s tím co je, aniž by měl urputnou touhu, aby to bylo jinak, touhu po něčem nebo někom jiném. Podle mě je tenhle „zdroj“ to, odkud pramení radost, tvořivost a láska...

Neznamená to, že si přestanete užívat "ego" a "formy" a "svůj" život. Naopak, z pozice lásky a radosti to jde daleko snáz, než z pozice lpění, strachu nebo averze :). 

Na závěr mě ještě napadlo, že kdybych byla na „druhé straně“ a tento článek četla místo toho, abych ho psala, z povrchního hlediska by mě trochu zklamal. Není tu žádné drama, žádný skandál. To je to, co ego vyhledává a z jeho pohledu je to naprosto přirozené.  Jenže nejde tu o mně, o Terezu, o konkrétní příběh, na který bychom se všichni jistojistě namotali (věřte mi, že jo). Spíš to zkuste vnímat skrz sebe a nelpět na konkrétních slovech. A je jen a jen vaše, jestli to s vámi rezonuje nebo ne.

„Teď, když jste se naučili to,

co nemůže být naučeno,

jděte svojí cestou.

Teď, když jste objevili to,

co nebylo ukryto,

jděte svojí cestou.

Teď, kdy jsme sjednoceni v tom,

co je nerozdělitelné,

jděte svojí cestou.

Teď, když jste se navrátili tam,

odkud jste nikdy neodešli,

jděte svojí cestou.

Teď, když znáte TO,

co nemá žádnou cestu,

jděte svojí vlastní cestou.“

-          Mooji