Výživa a já :)

Cítím v sobě příval nové energie. Ale jiné, než jakou jsem zažila v posledních dvou letech. Kdy moji náladu a moje "nahoře" a "dole" ovlivňovaly až moc "vnější vlivy". V posledních týdnech jsem začala pracovat. Sama na sobě. Nejen, že jsem se začala zabývat svými strachy, jejich příčinami a důsledky na mou přítomnost (tedy tím, co jsem v sobě stále potlačovala) a myslím, že jsem na to konečně přišla, ale po dlouhé době jsem se začala věnovat i fyzické stránce a zhubla několik kil, které mi dlouhodobě překážely. Nechápejte to špatně, nemyslím si, že jsem byla tlustá (55-56kg není tloušťka), jen ...

... mám za sebou v této oblasti už dlouhou cestu - ve 14ti jsem se začala zabývat zdravou výživou, až jsem to velmi "zdravě" dopracovala na 40kg! Tak. Během dvou let jsem pročetla desítky knih o výživě, teorii měla zvládlou skvěle (takže až půjdu příští týden na zkoušku z "nutrition", neměla bych mít problém), jen jsem byla mladá (dobře - mladší) a hloupá (ok - hloupější), takže jsem si praxi trošku "upravila" = malé porce ovoce, zeleniny, jogurtů, bílého maso, celozrnné rýže, celozrnných těstoviny, ŽÁDNÉ sladké, tučné .. a když říkám žádné, tak myslím žádné .. což ve vývinu není nejlepší cesta. V 16ti jsem trošku dostala rozum a přibrala na 46kg, kdy jsem už, myslím, vypadala celkem zdravě. Ale pak jsem odjela do Ameriky .. Je třeba dodávat víc? :D Můj každodenní pohyb z ČR se v Americe změnil na tanec, ale stejně jsem dost ztratila "pohybovou", no a hlavně "výživovou" morálku. V Americe nemají lepší potraviny, než v ČR, spíš naopak, všechno jsou to polotovary, hlavně ať je to rychle, ale tolik nových (a nezdravých) věcí, tolik nových chutí ... burákové máslo!!! ... až jsem se dostala, tam kam jsem se dostala :). A pak si to celé dva roky, co jsem už doma, jen udržovala. Nemyslím to tak, že bych se přestala pohybovat - všude, kam to jde, chodím pěšky (takže v průměru tak 10km denně), doma si zaposiluju, zatancuju, běhám ... ale přestalo mě to bavit, najednou už jsem neviděla smysl v přemýšlení o jídle a o spalování kalorií. Což mi otevřelo dveře k jiným věcem, ale zároveň mi stále zůstávalo těch několik kilo, které jakoby ke mně "nepatřily" .. No a tím se dostávám do přítomnosti - přiznávám, že začátek mé "hubnoucí kúry" před pár týdny nebyl zrovna zdravý, nejedla jsem prakticky nic, ale byl to dobrý start. Využila jsem ho. A jen díky takové maličkosti se cítím líp. Mnohem líp. Zdravěji. Mám víc energie .. do dalších startů!

Adele, její písně a jejich vliv na mě

Britskou zpěvačku Adele, která v současnosti válcuje hitparády po celém světě se svou písní "Someone like you" jsem poprvé zaregistrovala v roce 2008, když jsem v Americe chodila na balet a my se učili choreorafii na její dřívější velký hit "Chasing pavements". Tehdy jsem si tu písničku, společně s "Hometown glory" a s "Daydreamer" stáhla do iPadu a několik týdnů je poslouchala pořád dokola. Její hluboký, zastřený a zároveň křehký hlas mě společně se silnými melodiemi a pěknými texty okouzlil. Po nějaké době se ovšem stala další ze zpěvaček, které jsem sice registrovala, ale nijak zvlášť se jimi nezabývala...

To se ale změnilo před několika týdny. Tedy, už před pár měsíci jsem postřehla příval odkazů na její, již zmíněnou, píseň "Someone like you" na facebooku, ale přiznám se, že jsem si ji ani jednou nepustila a v podstatě jí nevěnovala pozornost. Jenže potom jsem se dostala do situace, kdy mi bylo psychicky dost zle a z ničeho nic mě napadlo si tenhle song pustit. A "neuvěřitelné" - celou píseň mi běhal mráz po zádech a hlavně - vždyť ona zpívá o mých pocitech!! :) A potom už to šlo ráz na ráz - "Rolling in the deep", "Turning tables", "Set fire to the rain" a hlavně "One and only" ...

Adele je po Alicii Keys teprve druhý interpret, který mě v určitý moment mého života zasáhl takovým způsobem, až z toho mám husí kůži. A umocňuje to celé fakt, že jsme téměř ve stejném věku a taky to, že je tak uvěřitelná!

Její druhé album "21" ona sama zcharakterizovala jako "zotavování se z rozchodu s nějvětší láskou jejího života". A na těch písních je to znát - že jsou "opravdové", že do nich dává všechno, sebe sama. Mně a věřím, že spoustu dalším lidem, tohle album pomáhá. Necítím z něj smutek ani bolest, spíš vyrovnávání se s velkým životním zásahem. Ale on ani konec něčeho, v co jste věřili, nemusí být prohra. Myslím, že člověk, kterého jste jednou milovali nemůže odejít z vašeho života, ani kdyby se vám měl třeba ztratit z dohledu. A já se to tak teď učím brát - že není důležité jaké místo "ten" člověk ve vašem reálném životě zaujímá, že je mnohem důležitější, co vám jako člověk předal a jak s tím vy naložíte. A někdy ani ta "pravá" láska není doopravdy ta "pravá" - někdy je mnohem "pravější" láska, na které nejste tak závislý a která třeba není tak hluboká a silná, ale je vám oporou a hlavně s ní máte stejnou cestu ..

Ale zpět k Adele a jejím písním. Chtěla bych jich pár "rozebrat" trošku víc - ze svého pohledu. Každý člověk si v těch písních (a vlastně v čemkoliv) vždycky najde něco jiného, ale v tom je asi právě to kouzlo.

Turning tables
Tahle písnička mě fascinuje svou melodií. Svou sílou. Jejím hlasem. Text je dokonalý. Neumím se s ním úplně ztotožnit, protože se cítím jinak, ale jde z něj naléhavost a zklamání. Ale zároveň z ní vnímám i spoustu naděje a to je, kromě silné melodie, hlavní důvod, proč ji poslouchám třeba i několikrát za sebou.

He won´t go
Tahle písnička se mi líbí svou "houpavou" melodíí a zároveň se v ní poznávám textově. Podle mě je o takovém strachu udělat ten velký krok a "zahodit", respektivě změnit přístup na všechny vzpomínky a zážitky a posunout se dál. A omlouvat to různými náznaky, které můžou (ale taky nemusí) naznačovat, že mu na vás přece taky stále musí záležet. Je o pochybnostech, kdy se ptáte sami sebe, jestli si vás stále bude pamatovat, když se mu přestanete stále připomínat a zkusíte jít svým životem pro změnu bez něj... Jenže těžko si vynutíte něčí lásku tím, že na něj budete tlačit. A určitě je někdy těžké se přemoct, ale nakonec je to "dobré" pro všechny.

I´ll be waiting
Tohle je jedna z těch písní, se kterou se ztotožňuju naprosto a která dokonale popisuje příčinu, která mě dlouhodobě stahuje dolů. "I´ll be waiting - Budu čekat" .. to je právě to, co nesmím, pokud chci znovu poznat své současné skutečné "já" .. co přijít má, to přijde ..

But we had time against us,
And miles between us,
The heavens cried,
I know I left you speechless,
But now the sky has cleared and it's blue,
And I see my future in you,

I'll be waiting for you when you're ready to love me again,
I'll put my hands up,
I'll do everything different,
I'll be better to you

Rolling in the deep
Písnička, u které se automaticky napřímím, zrychlím krok a prostě si užívám její dynamiku. Když ji poslouchám, cítím se dobře!

Someone like you
Tohle je asi Adelina nejosobnější píseň, kde zpívá o její (pravděpodobně) osudové lásce a o tom, že si našel jinou ženu, vzal si ji a usadil se s ní a ona mu prostřednictvím písně vzkazuje, že "nevadí, najdu si někoho jako ty" .. Umím si představit, že se s touto písní ztotožnili miliony lidí, protože věřím, že téměř každý někoho takhle "osudového" potká. Ze začátku jsem měla tendence u této písně plakat, teď už si jen užívám její intimní atmosféru.

One and only
A tohle je pro mě úplný vrchol její dosavadní tvorby. Píseň o jejím kamarádovi, se kterým se vždy měli hodně rádi, ale nikdy spolu nebyli a ona se ptá, čeho se oba bojí a proč jí trvá tak dlouho si uvědomit, že on je ten jediný, kterého chce. Tento text si též umím "doložit" do svého života, ale přesto, že to vnímám, rozumově vím, že na tohle ještě nenadešel čas.

You've been on my mind,
I grow fonder every day,
Lose myself in time,
Just thinking of your face,
God only knows why it's taken me so long to let my doubts go,
You're the only one that I want,

I don't know why I'm scared,
I've been here before,
Every feeling, every word,
I've imagined it all,
You'll never know if you never try,
To forgive your past and simply be mine,

I dare you to let me be your, your one and only,
Promise I'm worthy,
To hold in your arms,
So come on and give me a chance,
To prove I am the one who can walk that mile,
Until the end starts,

If I've been on your mind,
You hang on every word I say,
Lose yourself in time,
At the mention of my name,
Will I ever know how it feels to hold you close,
And have you tell me whichever road I choose, you'll go?

A co vy? I vy máte "své" interprety, kteří perfektně pojmenovávají vaše pocity?

uvědomění a .. změna :)

V posledních pár týdnech jsem měla emočně/psychicky hodně vypjaté období. Asi nejsilnější, jaké jsem zatím kdy zažila .. ale včera jsem udělala krok vpřed, který vnímám jako dost významný. Dlouhou dobu, vlastně několik let, jsem se zabývala takovým zvláštním a svým způsobem výjímečným vztahem s jedním mužem, který pro mě velmi znamená. Až mě to postupně začalo vyčerpávat, protože jsme do něj každý věnovali jinou energii a jiné představy .. takže samozřejmě jednou musel přijít okamžik, kdy se tyhle fakta nějak projeví .. a projevily. Včera jsme se sešli. A opět se potvrdila výjímečnost našeho přátelství, protože jsme spolu stále dokázali mluvit bez výčitek, s úctou a s takovým milým porozumněním. A díky tomuto rozhovoru jsem si uvědomila, že není potřeba některé věci řešit teď, že není potřeba klást otázky a dožadovat se odpovědí ve věcech, které jsou jasné a které fungují. Uvědomila jsem si, že tohle přátelství nemůže zničit ani dálka, ani nekontakt a dokonce ani jiný směr cest, kterými se naše životy v současnosti ubírají. Protože je to v pořádku. Protože je v pořádku se nejdřív pokusit splnit si svoje sny a představy a nevkládat je do někoho jiného. Protože nejdřív musíme najít rovnováhu sami v sobě. Nechci znít jako "rádoby moudrá" dvacetiletá holka, která tu vypíše nějaké fráze a klišé a bude si připadat důlěžitě. Jen jsem v posledních týdnech hledala příčinu některých svých činů a trápení a zjistila o sobě, že mám strach z nejistoty a že se až příliš upínám na bod své budoucnosti, který ale nezáleží úplně na mě. A to je špatně. Protože si myslím, že nejdůležitější je být otevřený všem možnostem. Lidé se mění, okolnosti se mění, všechno se mění .. a já můžu dosáhnout spokojenosti a vyrovnanosti jedině tak, když s tím budu počítat a nezaseknu se na jednom bodě a jedné představě, která je sice neodolatelná, ale zároveň omezující ve smyslu "osobního růstu".

Včerejší rozhovor s tímto mužem, který mě obohatil v mnoha směrech, mě ujistil v tom, že tahle část mého života není a hlavně by neměla být prioritou mého současného života. Že v této oblasti je vše, jak má být, nemá se kam posouvat. Není důvod nic ukončovat a zároveň nemá smysl snažit se něco měnit. Víte, emoce a city jsou dost těžký soupeř, vetšinou mají nad rozumem navrch. Ale je to výzva - je výzvou pokusit se je přemoci, zvlášť, když jde o vlastní "dobro". Čeká mě ještě kus cesty, ale vím, že jsem alespoň na správné trati .. Když jsem byla mladší, byla jsem daleko "odolnější" vnějším vlivům, měla jsem daleko jasnější "vizi" o svém životě. Pak jsem ji postupně ztrácela. A nelituju ničeho. Naopak - otevřelo se mi tím spoustu dalších dveří a některé nechci nikdy zavřít - jedněmi z nich je i tento muž a jeho úžasná rodina. Ale postupně docházím k tomu, že zase tak moc nezáleží na tom, který druh "lásky" bude zrovna ten náš. Ona má tolik podob. A co má stát se stane. Ale není to na pořadu dne. Na pořadu dne jsem já a všechny možnosti, které se mi nabízí. A je jich dost.

(Všechny tyto pravdy, o kterých jsem teď psala, mi byly řečeny už několikrát po dobu dvou let. Ale člověk si k některým věcem musí dojít sám. A to někdy trvá.)

Touha po dokonalosti

Před pár dny jsem viděla Černou labuť. Film, který v poslední době nenechá lhostejným snad nikoho. Protože možná každého jinak, ale všechny zasáhne. Já od něj možná - po tom všem, co jsem četla a slyšela, čekala "něco víc", ale nemůžu se zbavit pocitu, že od toho okamžiku co jsem ho viděla, se ve mě něco pohnulo. Neodcházela jsem z kina šokovaná. Spíš nabitá energií a takovým nějakým "odhodláním". Mám spoustu plánů a mám spoustu představ o tom, co bych ráda dělala, čím a kým bych chtěla být, ale často se přistihnu spíš u toho snění, než u samotného plnění si těch snů.

Postava, kterou v Černé labuti ztvárnila Natalie Portman, touží po dokonalosti. Chce, aby každý její pohyb byl perfektní, aby ona byla perfektní a sahá tak na dno svých možností a zápasí sama se sebou. Samozřejmě, že to, co je vyobrazené v tom filmu je extrémní, ale stejně mi to nedá, musím nad tím pořád přemýšlet.

Vlastně ani netoužím být dokonalá. Koneckonců, co to znamená "být dokonalá"? Každý vám odpoví něco jiného. Ale například jsem si vždycky přála být více komunikativní, spontánní, společenská, chtěla jsem poznávat nové lidi a povídat si s nimi... 2 muži mě tento týden zastavili s pozváním na kafe. Nešla jsem. Ani jednou. Ano, samo o sobě to může být nebezpečné (co byli zač? co doopravdy chtěli?), ale na druhou stranu se sama okrádám o možnost vylézt z vlastní ulity, ze své komfortní zóny. Možná je to tím, že jsem ve skutečnosti spokojená s tím jak to je (a vůbec, proč mě lidé zastavují na ulici nenamalovanou, s rozcuchanými vlasy - není to právě proto, že asi působím spokojeně a jde to vidět?). Možná, že si jen přeju být otevřenější, protože bych se v obecném měřítku (který jsem si ale vlastně utvořila já sama) přiblížila dokonalosti. Jenže já taková nejsem. Ve skutečnosti jsem hodně konzervativní a hodně stálá a když si někoho připustím k tělu, tak už tam většinou zůstane. A ve skutečnosti nemám potřebu ten okruh lidí, které kolem sebe mám, zvětšovat.

Další věc, na kterou mě Černá labuť přivedla, je tanec. Baletní scény v tom filmů jsou božské. Nadpozemské. Tanec je jediná záliba z těch mnoha, kterými jsem prošla, u které jsem vydžela. Kterou jsem si pustila k tělu. A už dlouho jsem se jí nevěnovala. Ale od tohoto týdne začnu. I díky Černé labuti. A splním si tak jeden ze svých plánů :).

osud? .. fate? ..

Věříte na osud? Přemýšleli jste někdy o tom, jaké by to bylo, kdybyste se neocitli v určitém okamžiku na určitém místě, kdybyste nepoznali určité lidi a kdyby tudíž váš život a vaše rozhodnutí a činy ovlivňovali úplně jiné věci a úplně jiní lidé?

Já ano. Mně například velmi ovlivnil workshop. Skupina lidí, která se každoročně schází na plumlovském zámku. Díky workshopu jsem se naučila spoustu věcí, dospěla jsem, poznala spoustu skvělých a zajímavých lidí a v neposlední řadě se na něm seznámila s člověkem, který mě okouzlil v mnoha různých směrech a který se stal jednou z nejdůležitějších součáští mého života .. ale jaké by to bylo, kdyby se workshop pořádal jinde, já bych o něm nikdy neslyšela a nic z toho, co jsem teď popsala, bych neznala? Jsou to samozřejmě jen úvahy. Protože když se na věc podíváme z jiného úhlu, tak stejně tak můžeme tvrdit, že se všechno děje z nějakého důvodu ..

A ať je to jakkoliv, jsem za to, co jsem prožila a koho jsem poznala vděčná. Mimoto, že mám úžasnou rodinu, máme skvělé vztahy a jsme zdraví, tak dělám školu, která mě baví, navíc v Praze - kouzelném městě, mám skvělou nejlepší kamarádku, mám kolem sebe sympatické lidi a muž, kterého jsem zmiňovala a kterého jsem možná trošku "osudově" před třemi a půl lety poznala mi, společně s jeho rodinou, dává důvod, proč být spokojená :). A já opravdu jsem.

EN: Do you believe in fate? Have you ever thought about how would it be if you haven´t been on certain place in certain time, if you haven´t met certain people and so your life and your decisions would be incfluenced by absolutely different things and people?

I did. I have been influenced by workshop, for example. By group of people who meet each other yearly on Plumlov´s castle. Thanks to workshop, I´ve learnt a lot of things, I´ve grown up, I´ve met a lot of amazing and interesting people and last but not least, I met with the man who enchanted me in many different ways and who has become one of the most important part of my life .. but what would happen if workshop took place somewhere else so I wouldn´t even know about it and so nothing what I´ve just described I wouldn ´t know. Of course, I am just thinking. Because we can look at it from different angle and we can also say everything happens for a reason, right?

And whatever it is, I am thankful to everything I´ve experienced and who I´ve met. Not just that I have wonderful family and we have great relationship with each other and we are all healthy, I also study a college what I like a lot and in Prague - one of the most magical city in the world, I have awesome best friend and man who I just mentioned and clash with him 3 and half years ago was maybe a little "destiny" gives me reason why I should be satisfied. And I really am :).

Osudová láska

Dnes ráno jsem dočetla Osudovou lásku od Ericha Segala a od té doby o ní přemýšlím. Ericha Segala většina z nás zná jako autora Love story, jejíž filmová verze byla nominovaná na několik Zlatých Glóbů a Oscarů a ústřední píseň ho dokonce získala a její melodie se stala jednou z nejznámějších všech dob.



Osudová láska vypráví o Dr. Matthewovi Hillerovi, který se ve vzpomínkách vrací o 20 let zpátky, kdy v Paříži potkal krásnou Italku Silvii Dellasandrovou. Spolu s několika dalšími vybranými lidmi se chystají do Etiopie pomáhat místním lidem. Silvia Matta neuvěřitelně okouzlí od prvního okamžiku, co ji spatřil, vznikne mezi nimi velmi silná a vášnivá láska, která je ale po krátké době z ničeho nic utnuta. Matt se s tím nemůže smířit, zavírá se do laboratoře a vymýšlí novou léčebnou metodu, která dokáže léčit nádory. Po řadě let se znovu setkává s Evie, jeho dávnou nejlepší přítelkyní, se kterou ho kdysi na vysoké škole pojila láska k hudbě. Evie je rozvedená a vychovává dvě krásné holčičky. Dají se dohromady a Matt se zase cítí milovaný a šťastný. Silvii má stále někde hluboko k sobě, ale vztah a láska k Evie mu pomohli se s tím vyrovnat. Jenže Silvie se v jeho životě objeví znovu. Tentokrát po boku svého manžela Nica, za kterého se provdala kvůli společným zájmům jejich rodičů. Důvod, proč se znovu setkávají je nádor na Silviině mozku a Matt má být její poslední šance na život ..

Původně jsem sem obsah ani moc nechtěla psát, protože o ten (mi) vlastně až tak nejde :). Co mi nejvíc vrtá hlavou je otázka "Kdo je tedy Mattova "osudová láska""? Je to žena, kterou potkal v mládí, bláznivě se do ní zamiloval, jejich vztah byl intenzivní, ale velice krátký a svým způsobem mu změnila život a nebo jiná žena, kterou potkal na vysoké škole, pojilo je velké přátelství a láska k hudbě a po letech, kdy si každý prožil svoje se znovu potkávají a nacházejí jeden vedle druhého harmonii, lásku a porozumění? Co si o tom myslíte vy?

(Kniha byla též zfilmovaná, i když pouze pro televizi, hl. roli Matta si zahrál Rob Morrow (Než si pro nás přijde, serál Vražedná čísla), postavu Evie ztvárnila držitelka Oscara Marisa Tomei (Můj bratranec Vinny, Wrestler) a Italku Silivii Francouzka Mathilda May)