Roadtrip po Norsku 2015: 3.den - Kjerag

Cesta na Kjerag byla dech beroucí (doslova!), vyčerpávající a boží. Strmé skály nahoru i dolů, brodění se přes vodu, hustý déšť, vítr bijící do tváří, hlava v oblacích. To je hlavním tématem dnešního článku a ... možná, že si budete moct přečíst dvě verze stejného příběhu ... jen říkám ... radši čtěte dál :) ...

Nejdřív s námi ale pojďte na kávu do barevné stavangerské kavárny CoffeeBerry, kde kávu opravdu umí. A nemluvím jen o tom, že mladý pan barista nám všem "nakreslil" mléčné srdíčko. Káva byla prostě dobrá a lahodná. A prostředí útulné a o té půl desáté dopoledne v sobotu tam ještě nikdo nebyl. O den později v neděli, když jsme procházeli okolo, už bychom si ale nesedli. Jestli někdy budete v Stavangeru a vyhledáváte příjemné kavárenské prostředí, CoffeeBerry nevynechejte, fakt! :)

Přesunem se o hodinku dvě později, je asi jedenáct hodin a my nasedáme do auta, abychom objeli fjord a dostali se na druhý konec obrovské chráněné oblasti Frafjordheiane, kde se nachází hora Kjerag, která se rozkládá na východní straně Lysefjordu. Nějak se v těch fjordech už ztrácím... :) Každopádně na západě a na druhé straně Lysefjordu se nachází ještě Preikestolen, další oblíbené místo pro turisty. Mezi těmito místy je zhruba 60km, jen pro představu, jak jsou některé fjordy velké.

Túru  na Kjerag lidé absolvují hlavně kvůli "Kjeragbolten", tedy takovému tomu šutru, co uvízl mezi dvěma skálami a který jste už stopro někdy viděli minimálně na fotce.

Já byla nadšená už z cesty autem, poprvé jsme při našem roadtripu viděli modrou oblohu a scenérie, co jsme míjely, byly ... no, však koukněte na fotky.

Celý tento výlet jsem si uvědomovala, jak jsem maličká. Ale taky, že můžu žít "velce". Že můžu rozpouštět strach v lásce, že nemusím ulítávat na myšlenkách a naopak je nechat létat. V tom obrovském prostoru. Že můžu dělat co chci a užít si jakoukoliv životní formu, aniž bych na ní ulpěla.

Cesta k Kjerag byla klikatá, plná úzkých silniček a zas a znovu, ty panoramata! Skoro po celé trase jsme viděli různě velké kameny poskládané na sebe, občas nějaké jezírko nebo rovnou fjord, hory, mechy a hlavně obrovský prostor. Dojeli jsme až na úplnou konečnou, tam stálo jen jedno auto a pak přijelo ještě druhé. Koukám na maminku s asi desetiletým klukem, jak jsou vybavení a připravení na všechno. Já mám elasťáky, co nosím do posilovny, šálu, co nosím ke kabátu a zimní lyžařskou bundu. A rukavice, co mě zanedlouho budou víc studit, než hřát. Boty mám dobrý, alespoň něco.

Radan je trochu rozladěný z toho, že nemáme žádný plán, ani mapu, že to kde budeme večer spát řešíme až teď a na túru, která má trvat minimálně pět hodin vyrážíme sakra pozdě... Nicméně vyrážíme a i když u sebe pozoruju různé formy odporu, jdu a postupně se všechny ty emoce rozpouštějí v tom větru, zimě (to je dobrý paradox :)) a nádherných scenériích...

Ale moment, jdeme pořád rovně, po dost "netúrové" cestě, vážně směřujeme na Kjerag? Radan vytahuje chytrý telefon ze 7% baterky a nějakým způsobem při tom pohledu na zelenou "šmouhu" v mapě s Kristýnou přicházejí na to, že cesta tu sice je, ale na Kjerag musíme jinudy. A tak se otáčíme a míříme zpátky k autu.

JAK TO VNÍMÁM JÁ

Pak už se na parkoviště, odkud začíná túra na Kjerag, dostáváme dost hladce. Koukáme na informační tabuli, která hodnotí náročnost trasy jako "obtížnou" a cesta tam a zpátky trvá zhruba pět hodin. Jsou tři hodiny a v osm se stmívá. Máme co dělat a já nadšeně vyrážím napříč první strmé hoře Litle Stordalen. Všechno si entuziasticky fotím, čím výš jsem, tím krásnější výhled (logicky ... :)). Je krásné počasí, moje boty vůbec nekloužou a lezení po skalách (dejme tomu ...) mi vždycky přišlo záživnější než rovinky. I když nemusím vysoká převýšení (další paradox).

Asi v půlce první hory mi trochu dochází dech. Malinko jsem to přepískla při startování, tohle není sprint! Míjíme turisty, drtivá většina z nich schází dolů a všichni se drží řetězů, které jsou v nejstrmějších bodech připevněné ke skále. "Klouže to," říkají mi někteří, když se je zeptám, jaká je cesta.

A pak už jsme všichni tři navrchu první hory, z údolí slyšíme cinkat ovce a já mám v ten moment pocit, že to je vlastně celkem nenáročná cesta.

Dole, mezi první a druhou horou si (znovu) uvědomuju, že nahoru s náma už nikdo nejde. Cesta mi přijde celkem pozvolná, o to strmější je pak další úsek. Mám celkem vysoké tempo, sleduju červená "téčka", nakreslená na kamenech, které určují směr. Dívám se kolem sebe, stoupu pořád nahoru, občas vytáhnu foťák, který jsem měla celou cestu na krku pod dvěma vrstvama oblečení. Občas se mi Kristýna a Radan na chvíli ztratí z dohledu, ale pak je zase vidím a tak jdu dál. Cítím se být součástí prostoru, jedna a přitom jedno.

Přituhovat začíná na začátku třetí hory, Kjerag. Oproti nás směrem dolů jdou jedni z posledních turistů, usmívám se na ně a ptám se, jak dlouhá je ještě cesta. Na začátku hory Kjerag mi říkají, že ještě tak hodinu a půl. Ochlazuje se, začíná pršet a vstupujeme do mlhy. V jednom úseku si vybírám cestu mimo doporučení, přeskakuju z kemene na kámen a občas to nevypočítám a skočím přímo do bahna. Čím výš stoupáme, tím méně vidíme, na cestu i okolí. Začínám být mírně rozmrzelá, je mi zima, vítr mi neustále odfukuje kapuci a o hodinu později mi další kolemjdoucí oznamuje, že "ještě tak 45minut, ale jen po rovince, už to je v pohodě." Vidím Radana a vidím Kristýnu, jak každý jde svým tempem a každý tak trochu "bojujeme" s tou poletující, ale vtíravou myšlenkou, která nám říká, že "tady končí veškerá sranda." Ego si se mnou hraje a našeptává mi, že už nemůžu a že budu nemocná a že je všechno špatně. A co teprve ta šíleně dlouhá cesta zpátky. Nechávám ego egem a vracím se do přítomnosti - prostě jdu, vidím tak dva metry před sebe, prší a je mlha a já jdu a jdu ... Nevšímám si červených značek a stačí mi, že Radanovu černou bundu vidím v dálce. Takto sama kráčím nějakou chvíli, přijde mi nekonečná a zároveň jako moment.

Pak se zastavím a prostě stojím. Za chvíli mě dojdou Radan s Kristýnou a zjišťujeme, že nevíme, kde jsme. Kjerag je oprovská hora, nevidíme kolem sebe a teoreticky můžeme být kdekoliv. Dáváme si redbull, Kvik Lunsj (norská verze Kit Kat) a domlouváme se na tom, že najdeme červenou a půjdeme zpátky. Ani jeden z nás netoužíme vidět "cíl", víme, že už jsme ho našli.

Chvíli jen tak kroužíme, promrzlí na kost a pak konečně vidíme červené téčko. Nevíme, jestli směřuje směrem na Kjerag a nebo zpátky, jen nám to ale jedno, víme, že se ho teď musíme držet. Po chvíli narážíme na skupinku Indů studujících ve Francii a ti nám říkají, že kráčíme směrem k Kjeragbolten. Prý je už kousek. My tři na sebe koukneme a shodujeme se, že se vydáme na cestu zpátky s nima. Chvíli si povídáme, ale záhy se každý zase soustředí jen na cestu. Už ji známe. Ale je podobně náročná jako předtím.

Držíme se při sobě, čím víc klesáme, tím větší výhled znovu máme. Někdy v půlce vidíme někoho stoupat nahoru. Nor a česky mluvící Norka, kteří se rozhodli jít tam nahoru stanovat. Zítra má být sluníčko ...

Cesta se krátí, svými promrzlými prsty nejsem schopná držet jistící řetěz v ruce. A tak se ho nedržím, z prudkých skal slézám bokem a poprvé v životě zjišťuju, co to znamená bolest kolen. Au.

Poslední velkou kaluž u parkoviště už nepřeskakuju, prostě ji přejdu. Čekám dole na Radana a Kristýnu asi čtvrt hodiny a přitom se mnou mísí pocity štěstí, euforie, vyčerpanosti, otrávení, naštvanosti, ohromení ... všechny ty pocity už pominuly, jsou pryč. Objevil se jiný - pocit vděčnosti.

Jsem a můžu. A to je fajn.

JAK TO VNÍMÁ RADAN

Počas provizórneho debriefingu deň po príchode z výletu ma prekvapilo, že je možné mať tri tak odlišné sady spomienok na tie isté udalosti, ktoré sme len pred dvoma dňami zažili spolu.

Na Kjerag sme na prvý raz netrafili. Odparkovali sme pri akejsi vodnej nádrži a moja zmätená GPSka mi až po pár sto metroch ráčila prezradiť, že sme asi osem kilometrov južnejšie, než sme mali byť. Zlé znamienie, hovorím si. Keď sme konečne dorazili na parkovisko, z ktorého sa mala začať naša túra, do očí mi udrela prvá veta textu na informačnej tabuli: „Výstup na Kjerag je opisovaný ako náročný“. Vedľa toho projekcia trasy na topografickej mape a graf výškového profilu – no zbohom, vravím si. Skutočnú náročnosť štverania sa hore, dole, hore, dole, a zase hore – a späť – som si však v tom čase ešte nedokázal predstaviť.

Sú tri hodiny, prezliekame sa, vtom zriadenec parkoviska nám konverzačným tónom oznamuje, že o ôsmej je tma, ale že by sme to mali ešte stihnúť. Z recesie sa ešte vraciam po čelovku, akoby nám to pomohlo, a narýchlo si dám na seba cégéčka (cg = ceplé gače = oteplováky po spišsky, pozn. prekl.) a extra pár ponožiek, za čo som si neskôr ďakoval.

Prvý kopec bol kritický. Už po pár metroch mi začalo naplno dochádzať, že toto nie je obyčajná túra na Tomašák, čo je mimochodom nádherná lokalita v Slovenskom raji, z Čingova peši za hodinku, prevýšenie 120m, skrátka „celkom makačka“. S Kristýnou sme neskrývali pálivú obavu z toho, či sa stihneme vrátiť do zotmenia a ja som skĺzajúc do grumpy módu nálade nepomáhal sarkastickými poznámkami o tom, že veď prinajhoršom tam prenocujeme alebo že nazad sa povezieme vrtuľníkom. Najviac demotivujúce boli prúdy ľudí smerujúcich nadol, zatiaľ čo my sme boli jediní, čo sa o takomto čase ešte len vydávajú na túru. Tie pohľady akože nedzigá vám?! Niekoľkí nám nezávisle od seba pripomenuli, koľko je hodín, hoci sme sa na to vôbec nepýtali. Strmina to bola ale taká, že som sa miestami cítil ako horolezec - ibaže v botaskách, bez záchytného lana a kondičky, na hladkej skale vlhkej od celodenného mrholenia, s takmer vybitým mobilom... Potláčajúc paniku som asi v polovici stúpania s tragicky vážnou tvárou pristúpil ku Terezke, že ju teda ľúbim a že chcem, aby to vedela - kebyže sa čokoľvek stane. Tesne pred vrcholom, keď už strmé stúpanie nahradila takmer rovinka a bolo dovidieť aj na nasledujúci kopec a dolinu pred ním, sme sa psychopaticky rozosmiali, že to bol ten ľahší z troch.

Druhý kopec bol kritický. Začalo intenzívne pršať, a sily som nemal už asi hodinu. Dobrosrdečný ázijský turista, s ktorým sme sa míňali v doline, nám ľútostivým tónom prezradil, že na vrchol to je ešte asi hodinu a pol a ja som ho preklial. Hnaný živou predstavou toho, čo by znamenalo zliezať to potme, som nahodil il tempo gigante a frčal v zmoknutej zimušnej bunde nahor. Náladu som mal až podozrivo optimistickú. Zrejme ma z počiatočnej mizérie celkom úspešne vytrhol ten príval adrenalínu z námahy, ktorú má moje telo evolučne vyhradenú pre situácie, keď by ma naháňal šabľozubý tiger. Snažil som sa sústrediť zrak hore pred seba, na do neba zapichnutý horizont. Nazdával som sa, že to s trochou šťastia stíhame, že ešte sa vyčasí, nebojme nič... pokiaľ mi nedošlo, že ten hmlou zahalený masív, ktorý sa pred nami v diaľke postupne odkrýval, je ešte len skutočný Kjerag.

Tretí kopec bol kritický. Do zimy, dažďa a pocitu vyčerpania sa pridal fakt, že z výdatného lejaku sa rozbahnil svah, a tak som si pripadal ako v morbídnej plošinovke – skákajúc po sporo roztrúsených klzkých ostrovčekoch som zo dvakrát nevykryl a džubol botaskou po členok do bahna. Voľakto, čo savracal nadol na nás zavolal, nech tam radšej ani nejdeme, že sa to neoplatí, lebo aj tak nič nevidno. V tom bode nám však už bolo všetko jedno – predsa sa nevzdáme pred poslednou prekážkou! Pravda, výstup sa zdal byť hodný finálneho bossa strmosťou aj vlhkosťou, ale to mi už pripadalo ako zvládnuteľná rutina. Vyložiť nohu do výšky pásu, zaprieť sa a vytlačiť sa nahor, stále dookola. Minúty sa sizyfovsky vliekli a miestami som vzdychal tak, že by mi sestry Williamsové mohli závidieť. Final boss ako sa patrí.

Keď som sa štveral do kopca, presne som vedel, kadiaľ sa vrátiť. Nazad rovná sa dole. Na vrchole Kjeragu, kde ostré stúpanie nahrádza kam oko dovidí monotónna planina, zo všetkých strán obkľúčený studenou lepkavou hmlou, bičovaný ostrým vetrom a takmer vodorovným dažďom - už som nevedel. S Kristýnou sme si to naraz uvedomili v ten istý moment spolu s dvoma ďalšími faktami: už nejaký čas (minútu? dve? sto?) sme nevideli žiadnu turistickú značku... a hlavne Terezku! Vychýliť sa z kurzu vtedy znamenalo kráčať kilometre nesprávnym smerom, alebo ešte horšie – do kruhu. Keď sme sa po chvíli „dovolali“, Terezkina odpoveď na naše vášnivé dohováranie, že prvé pravidlo takejto túry je nestratiť sa jeden druhému z dohľadu, bola, že mne také tempo vyhovovalo a boli ste príliš pomalí.

Toto bol asi najvyšší bod, kam sme sa dostali fyzicky, a zároveň najnižší, kde sme sa ocitli psychicky. Rozhodli sme sa nepokračovať až na Kjeragbolten, čo je ta skala zakliesnená medzi dvoma útesmi, na ktorej sa každý fotí. Fotky by tam neboli žiadne, a na vrchol Kjeragu sme vystúpili, čo bol aj náš cieľ, tak sme sa neisto vybrali nadol... pretože kadiaľ to vlastne je? Keď sme konečne objavili turistickú značku – červené T – nekomunikovali sme spolu. Každý z nás bol pohrúžený do svojho sveta, a napol vystrašene, napol nasrdene kráčal v približnom smere, kde sme tušili návrat. Celý čas mi behalo po rozume, že tadiaľto sme sem určite nešli... alebo predsa? Začali sme kričať, a na naše veľké prekvapenie nám z hmly odpovedal ľudský hlas. Stretli sme sa s asi desaťčlennou skupinkou Indov, ktorí sa práve vracali od toho zakliesneného balvana za vrcholom Kjeragu, a tí nám navrhli, nech sa s nimi vrátime nazad. Ponuku sme prijali a otočili sme sa o stoosemdesiat stupňov, keďže sme ostatných päť minút tak či tak predpokladali, že nadol už ideme. Cesta nazad bola už len triviálna. Terezka sa nám stratila z dohľadu ešte dvakrát, a mne z toho pukali nervy – neboli sme však s Kristýnou schopní jej to vysvetliť, a tak sme sa radšej sústredili na to, aby sme sa na klzkom zostupe nedochrámali, k čomu miestami naozaj nebolo ďaleko.

Aby bolo jasné – bol to jednoznačne najintenzívnejší a najúžasnejší zážitok ostatných pár rokov. Pocit samoty uprostred krutej divočiny, kde je človeku bolestne pripomínaná jeho malosť, je na nezaplatenie. Taktiež aj výhľad bol impozantný na väčšine trasy, keď sa tu a tam potrhali všadeprítomné mraky. Môžem však s určitosťou povedať, že tento výstup ma naučil menej o tom, kam sme vyšli, než o tom, kto sme tam liezli.