Koláč/Pie z čokolády, zakysané smetany a banánů

Sedím ve Starbucksu na Majorstuenu, kde jsem se dnes rozhodla psát článek. Ani ne tak proto, že je to Starbucks a nebo proto, že se chci cítit hrozně cool & chic. Prostě se mi jen zachtělo jít ven a ve Starbucksu jsem už dlouho nebyla. Navíc jsem sama doma a ještě se mi nechtělo uklízet, takže náš byt momentálne není tím nejlepším místem k bytí ... :)

Káva ve Starbucks mi vždycky chutnala, loni, když jsem ještě studovala v Praze, jsem do něj často chodila psát bakalářku. Dnes mi to kafe ale nechutná. Postrádá cappucinovou pěnu a jeho sladkost a je to prostě jen taková voda s kávovou příchutí. Určitě si tím ale nenechám otrávit den, prostředí je tu inspirativní a kamkoliv se rozhlédnu, sedí tam krásná slečna s macbookem a ledovou kávou na stole. Možná jsem si měla dát tu. Tak příště, třeba.

Až to tu dopíšu, půjdu se pěšky projít do centra a o půl sedmé půjdu do kina. Ještě nikdy jsem nebyla v Oslu sama v kině, ale v Praze jsem chodívala sama často a užívám si to minimálně stejně, jako když jdu do kina s někým. Navíc, když jsem viděla, že hrají film "Begin Again", bylo rozhodnuto. Už nějakých 10-12 let sleduju každý film, ve kterém se objeví Keira Knightley. Mám pro ni slabost. Tento film je navíc s hudební tématikou a jeho soundtrack poslouchám poslední týden vkuse. A taky si tak trochu myslím, že Radanovi by se na něj se mnou nechtělo ..

.. když už jsem u Radana. Dneska ráno jsem asi hodinu hledala svou pracovní smlouvu, se kterou potřebuju zajít na daňový úřad a "kvůli tomu" jsem Radanovi zapoměla přibalit čokoládový páj s banánama, o kterém je, mimochodem, tento článek :). Takže teď mám doma asi 3/4 koláče a nevím, co s ním. Možná ho vezmu zítra do práce. Přestože mi vždycky přijde zvláštní nosit jídlo na místo, kde už je jídla dostatek. Ale byla by ho škoda.

Je lahodný, totiž. Křupavý naspod a krémový díky banánům a čokoládě. Vymýšlela jsem ho včera, když jsem si uvědomila, že mám v mrazáku ještě zbytek těsta na sušenky, které by se dalo využít ve formě páje. Potom přišly na řadu banány, které před pár dny přinesl Radan a ani jeden z nás se k nim nějak neměl. No a pak čokoláda, protože čokoládou nikdy nepokazíte nic a mám jí doma zásoby. Do ní jsem pak přimíchala ještě zakysanou smetanu, kterou jsme měli doma a bylo to - dokonalý, lehký, čokoládový dezert, který bych si klidně dala i v nějaké dobré kavárně .. a teď na něj mám chuť.

Tak tady je recept.

Vepřové nudličky s kokosovým mlékem a s rýží

Přijde mi, jakoby letošní léto utíkalo extrémně rychle. Vůbec mi nedochází, že už je skoro konec července a že, minimálně v Norsku, bude zase podzim dřív něž se nadějeme. Pro Nory jsou prostě prázdniny a léto v červenci, v srpnu už se všichni vrací ze svých dovolených, v půlce srpna začíná škola a koncem měsíce už začne být chladněji.

Červenec je pro mě víceméně pracovní, tím, jak všichni chtějí mít volno, tak mi často zvoní telefon s otázkou, jestli nemůžu vzít tu a tu směnu. A tak se z původních deseti dnů v měsíci vyklubalo dvacet. Vím, není to moc a nijak si nestěžuju. Jen jsem si jednoduše uvědomila, že to letošní léto je "jiné". Ne horší, ani lepší, prostě jiné.

Za deset dní ale letím domů. Na tři týdny a hrozně moc se těším. Na všechno. Opravdu, není nic na co bych se netěšila a doufám, že stihnu alespoň polovinu z toho, co mám v plánu. Nemůžu se dočkat Letav a všech známých tváří a celé té nepopsatelné atmosféry tam. Nemůžu se dočkat procházek kolem přehrady, zmrzlin a kafí se svými kamarádkami a neskutečně se těším na hodinové a hodinové povídání s Leničkou i s tatínkem i s kýmkoliv, kdo si bude chtít povídat. Těším se, jak budu hodně péct i na to, jak mi Lenička vždycky bude říkat, že jsem "hrozná a už se nedovoluju péct něco dalšího", protože jinak přibere. Těším se, až uvidím babičku a dědu a jak jim uvařím ovocné knedlíky a babička mi je pochválí, protože se ještě nestalo, že by mi něco nepochválila.

Prostě se těším, přestože se ani tady v Oslu nemám nijak špatně. Práce je sice celkem dost, ale volného času stejně tak a tak mám možnost se víc věnovat tomuto blogu i víc péct a vařit. Teda, s tím vařením to moc slavné není. Mám několik "osvědčených" receptů, které omílám pořád dokola a občas, když Radan není doma (minulý týden byl celý pryč a zítra jede zas), tak si vařím kolínka s kečupem a se sýrem k obědu i k večeři.

Občas mě ale baví zkoušet něco nového, jenom mi dlouho trvá vybrat co. A tak jsem včera procházela obchod sem a tam asi půl hodiny, až jsem došla ke koupi těch ingrediencí, ze kterých jsem pak uvařila tohle jídlo. Přestože asi nejde o nic závratně nového nebo inovativního, pro mě vařit (a ne péct) s kokosovým mlékem nové bylo a o to víc mě překvapilo/potěšilo, když z toho nakonec vyšla moc dobrá večeře, která mi připoměla všechny ty jídla, která ráda jím venku. Jako bonus je dobré zmínit, že jídlo nejen dobře chutná, ale taky není vůbec těžké na přípravu a do 40ti minut ho máte na stole! :) Takže vlastně ideální, no ne?

Exploring Oslo's gastro scene: Díl druhý - Další perfektní káva, dvě verze Ameriky i francouzký luxus

Zrovna sedím na lavičce kousek od našeho bytu a jediné, co slyším je vítr a moje klapání do klávesnice. Dneska jsem se rozhodla psát článek mimo náš byt, protože jsem nechtěla být "distracted". Ničím. Můj plán vychází tak z půlky, protože internet, který máme doma dosahuje až na místo, kde právě sedím, až tak blízko jsem. Mohla bych ho vypnout, ale asi to neudělám. To jsem mohla udělat i doma, sedíc na gauči. Budu prostě jen doufat, že na něj nebudu mít počas článku potřebu chodit každých 5 min. Držte mi palce!

Mám ráda dny, jako jen tento dnešní. Dny, kdy máme já i Radan volno v práci a vyrážíme spolu ven. Za měsíc spolu budeme tři roky a mně často připadá, jakoby byl náš vztah stále v začátcích. Máme si toho navzájem tolik co předat. Vím, že to asi zní jako klišé, ale jsem strašně vděčná, že jsem poznala člověka se kterým jdeme po stejné cestě. Se kterým můžu sdílet všechno a přesto se vnitřně cítit svobodně.

Radan se mnou sdílí lásku k jídlu, ale trošku jinak. Radan rád jí :). Moc si nepotrpí na nějaké kavárničky a obcházení podniků, ale zároveň z něj cítím, že když se mnou někam takto jde, tak si to užívá. Stejně jako jsem ho před 3mi lety "naučila" jíst sushi, dnes přichází na chuť i dobré kávě a celkovému ocenění, když je něco dobré, přestože toho třeba není "vel'a" :).

Od té doby, co jsem se pustila do tohoto "projektu" se mnou byl takto venku poprvé. Měli jsme super rande a zároveň navštivili 3 různé podniky, takže mi to vystačí na celý tento článek. Pro úplnost dnes ale zabrousíme ještě do mého včerejška ...

Kokosové cupcakes se Swiss Meringue Buttercream

Kdyby se mě někdo zeptal, jaká jsou moje nejoblíbenější cupcaky, asi bych bez zaváhání řekla, že vanilkovo-vanilkové. Prostě klasika. Klasika, která vždycky vyjde, není těžká na přípravu a chutná všem. Kdybych se nad tím ale opravdu zamyslela, pravděpodobně bych se rozhodovala ještě mezi limetkovými a kokosovými. A právě o těch druhých je dnešní článek/recept.

Když jsem si vymýšlela cupcakové příchutě pro náš Candy Bar, napadlo mě spojit kokosové cupcaky s frostingem z mascarpone. To je moc fajn kombinace. Mascarpone zjemníte trochou smetany na šlehání, přidáte cukr a vanilku a máte úžasný frosting. Když jsem je ale pekla dnes, chtěla jsem je zkusit zkombinovat s něčím jiným. Nakonec padla volba na Swiss Meringue, což je frosting z bílků, cukru a másla a má lahodnou chuť a skvělou konzistenci. Většinou ho používám k limetkovým cupcakům, kdy přidám ještě trochu citronové šťávy a extraktu, ale kombinace s kokosem je snad ještě vyváženější.

Vždycky mi přijde ošemetné mluvit o tom, kdo je autorem receptu, protože i když si drtivou většinu receptů, co jsou tady na blogu, vymýšlím sama (třeba tento vznikal opravdu tak, že jsem si na papír nadepsala "Kokosové cupcaky" a pak si postupně zapisovala kolik do toho dávám toho a toho), tak mi vždycky přijde, že ve své podstatě nevymýšlím nic nového, jsou to stále ty stejné ingredience, které se možná liší jen poměrama nebo třeba jednou jedinou položkou. I když, čímdál víc zjišťuju jak je opravdu důležité mít správné poměry, aby to celé mělo tu "perfektní" konzistenci a to je právě to, co dělá z receptu "dobrý" recept.

Stále častěji mi píšete, že se vám podle mého receptu podařilo něco upéct a já z toho mám vždycky hrozně velkou radost. A o to větší v momentě, když se jednou za čas snažím podle nějakého receptu něco upéct já a zjistím, že "nefunguje". Takže pokud moje recepty "funkční" jsou, je to paráda a klidně mi o tom napište, moc mě to potěší.

Tyto kokosové cupcaky v sobě mají hodně kokosu. Voní po něm a cítíte ho v každém soustu. I tak by se do frostingu hodila ještě kapka limetkové šťávy nebo kokosového extraktu. Ten nemám, ale až příště pojedu do ČR a pak zase zpátky, v duty free si koupím vodku a (skoro) celou ji spotřebuju na extrakty. Domácí vanilkový, citornový, levandulový, mandlový a kokosový. To by pro začátek mohlo stačit.

Mezitím ale spolu můžeme zkusit tyto cupcaky. Kokosové až až. :)

Jak jsem pekla Candy Bar ve Vintage stylu

Dnes už mi přijde docela dávno, když mi Terezka 18. května o půl dvanácté v noci poslala screenshot z našeho candy barového emailu, jestli bychom nepřipravily Candy Bar na svatbu pro 120 lidí. Moje úplně první myšlenka: "panebože, to je fakt hodně lidí, zvládnu to všechno upéct? .. moje další myšlenka: "hmm, ale to by vlastně bylo úplně úžasný". Mezitím mi Terez píše, že "jupí" a "to je úžasný", a mně v hlavě naskakuje - a jaké asi bude chtít barvy? A jaké příchutě (prostě v ten moment samé nepodstatné věci) a pak se ještě zmíní, že má ta (tehdy ještě slečna) svůj profil na Wikipedii a v Norsku je docela známá. Tak si ji hned googlím taky, jak jinak, a vyklupe se z ní norská muzikantka/pianistka, jen o pár let starší než já, která na mě z fotek působí jako sympatická, přirozeně krásná holka, která si pravděpodobně na nic nehraje. Milé bylo i to, když jsem to jen tak mimochodem zmínila své kolegyni v kavárně, a z ní se pro změnu vyklubala jedna z M. (tak budeme nazývat nevěstu) nejlepších kamarádek.

Cupcaky a borůvkové makronky, které putovaly na ochutnávku.

Co mi přináší tento blog & co bych chtěla předávat vám

Včera večer jsem se byla po relativně akčním dni projít, po centru a na Aker Brygge a v hlavě mi naskočila myšlenka o tom, co mi tento můj blog přináší. Zůstala jsem v ní (v té myšlence :)) a pak mě napadlo o tom napsat článek.

Tento blog se stal neoddělitelnou součástí mých dní, mě samé. Není den, kdy bych na blog nemyslela, je jednou z forem mého života, kterou si opravdu užívám, které věnuju hodně energie a hodně času. Je odrazem mě samé. Nebo alespoň té části mě, kterou si myslím, že jsem. Chápete!? :)

A co mi tedy přináší tento blog?

- je mým deníkem. Deníkem, do kterého kromě mě může nahlížet kdokoliv. Vždycky jsem v sobě měla zakódované, že jsem člověk, který je nejradši sám se sebou, je nespolečenský, nudný a nezajímavý. Až jsem si uvědomila, že jsem jen zaškatulkovala samu sebe do nějakých škatulek a udělala z toho neměnnou věc - já taková jsem a tak to je a nikdy to nebude jinak. Ale nedošlo mi tehdy, že všechno plyne a mění se a nikdy nic není stejné a tedy ani já nejsem stejná. Jsem stále jiná, otevřená a čímdál víc osvobozená od představy, že musím nějaká být. Nejlépe taková, jakou mě chtějí ostatní. A přitom stačí pouze být "v souladu". Tento blog je pro mě tedy takový ukazatel toho, jak můj život plyne. A zároveň doufám, že je zajímavý i pro vás.

- je seznamem (mých) receptů. Tento bod konkrétně mi přináší to, že se mám ke svým (oblíbeným) receptům kam vrátit. A taky je to asi nejužitečnější bod pro vás, čtenáře. Protože je to něco "konkrétního", něco uchopitelného, něco, co si můžete udělat sami doma. A všímám si toho, že právě recepty jsou jedním z hlavních důvodů, proč sem za mnou chodíte. A to je v pořádku, mám z toho radost. Jídlo, pečení a vaření je další neoddělitelnou součástí mých dní (stejně jako tento blog). Každou chvíli mě napadají nové recepty, každou chvíli se dívám na nějaká cukrářská videa, každou chvíli o jídle a pečení mluvím. Pečení a jídlo je má "vášeň", v tom nejprostším slova smyslu.

- kdybych neměla tento blog, pravděpodobně bych nepoznala tolik úžasných lidí. Kdybych neměla tento blog, pravděpodobně bych nikdy nepoznala Terezku a nikdy bych se nepustila do tohoto projektu.

- kdybych neměla tento blog, pravděpodobně bych nedostávala ty krásné zprávy, které mi od vás chodí stále častěji a které mě neuvěřitelně těší a inspirují. Mám díky blogu, jak už jsem psala v předešlém bodě, opravdu možnost se seznámit s lidmi, se kterými bych asi normálně do kontaktu nepřišla a už jen proto to stojí za to.

- a vůbec, psaní mě těší a odmalička těšilo (tohle třeba se nezměnilo nikdy :)) a je to pro mě asi nejpřirozenější forma projevu.

Tričko vystihující vše! :)

Co bych chtěla předávat vám

- mám v sobě spoustu energie a ráda ji šířím dál. Dodává mi to další energii, když vidím, že se lidi v mé přítomnosti cítí dobře a snad se mi to (alespoň občas :)) daří i v psané formě. A když to pak takhle hezky funguje, tak ta energie tak hezky plyne mezi námi všemi a všichni se budeme cítit dobře :)

- chtěla bych, aby tento blog, popřípadě facebook, kde jsem aktivnější, bylo místem, kam se rádi vracíte. Kde si budeme psát mezi sebou, kde můžeme tvořit něco společně.

- píšu dost podobným stylem, jakým i mluvím (o čemž se můžete přesvědčit na fb stránce, kam jsem nedávno dávala svá videa :)), píšu tak, jak mi naskakují myšlenky, občas používám až moc uvozovek a závorek, ale z nějakého důvodu mi to tak naskakuje v hlavě a jen to reflektuju do písmen. Nemám potřebu se stylizovat do nějakých rolí, o kterých si myslím, že by mohly mít uspěch nebo by mohly být víc líbivé. Chci si s vámi tady na blogu a vůbec všude jinde povídat přesně tak, jak si povídám s lidmi okolo mě.

- uvědomuju si, kolik lidí na světě je jedinečných. Všichni do jednoho jsme zajímaví a chtěla bych, abyste po čtení tohoto blogu tento pocit měli. Že jste zajímaví. A že pro to nemusíte mít ani perfektní život plný blíštivých věcí, ani stohy "papíru" (tím myslím diplom) v šuplíku, prestižní práci a ani nemusíte mít každý den naplňěný aktivitami k prasknutí, abyste z toho mohli být tzv. "dobrý pocit", kolik jste toho zvládli a dokázali. Já osobně se považuju za šťastného člověka. Přestože objektivně nemám ani jedno z výše popsaného (no dobře, "papír" mám, bakalářský, a nestydím se za něj, zároveň mě ale rozhodně nedefinuje jako člověka a není to nic, co by vypovídalo o mně ani o tom, co umím.) Jsem šťastná, protože si uvědomuju, že tento život, minimálně v této formě, prožívám jen jednou. A že existuje jen a pouze v přítomnosti, a že věci se dějí a my máme tu jedinečnou šanci volby. Každý může být šťastný. Každý. A chtěla bych, abyste věděli, že se můžete cítit spokojeně a šťastně, i když možná vedete úplně "obyčejný" život. Je váš, je zajímavý.

- postupně bych ráda zlepšila design webu i fotky, to je něco, na čem bych chtěla pracovat, protože to už dlouho stojí na místě a neposouvá se to a popírá to tím mou filosofii o "změně" :)). Tak snad vydržíte

- a samozřejmě RECEPTY a JÍDLO!! :) To je stejně ten nejhlavnější důvod, proč jste otevřeli tento blog, ne? :) .. tak já už příště nějaký (recept) přidám :)

Exploring Oslo's gastro scene: První zastávky - espressobar pro fajnšmekry, nejlepší zmrzlina a můj oblíbený "hipsterský" podnik.

.. a tak myslím, že je čas přestat chodit kolem horké kaše a začít psát trochu konkrétně. Ráda bych vám představila první tři místa, kam se v Oslu vyplatí zatím. Jedno je vyhlášené výbornou kávou, druhé zmrzlinou a třetí je můj osobní favorit. Alespoň pro tento týden :).

Moje "tour" po oslovských podnicích zatím probíhá (takřka) bez problému. Občas sice zaprší, třeba jako dnes, a tak se snažíte si vychutnat kávu, zatímco vás studí nohy od promočených ponožek a zjišťujete, že i to má své kouzlo a občas musím v práci zůstat déle, protože je překvapivě plno a zatímco vedení předpokládalo během července opak, my, v menším počtu než obvykle, máme více práce než mimo tento "prázdninový měsíc" (na vysvětlenou, v Norsku mívá v červenci spoustu podniků zavřeno a tak má spoustu lidí volno a tudíž se předpokládá, že si uživají své "feriepenger" - "dovolenkové" peníze mimo domov) a tak někdy nestíhám jiné kavárny. Mimo tyto malé "zádrhele" mě to ale moc baví a těší mě, že jsem si z Edinburghu přivezla do Osla svou kuráž mluvit s baristy a prodávajícími. Vždy jsem se dost ostýchala a v posledních měsících se od této mé zakořeněné formy osvobozuju. 

Původně jsem měla v plánu tyto články psát tak nějak podle "kategorií" - třeba jen kavárny s nejlepší kávou, jen cukrárny atd., ale pak jsem si uvědomila, že by to nešlo ze mě. Můj život je tak různě propletený, plyne - plynule a pokud možno "v souladu", a rozhodně není nalajnovaný a proto by pro mě bylo nepřirozené tento blog podle předem daných kategoríí pokaždé psát. A tak je budu "škatulkovat" pokaždé jednotlivě. I tak doufám, že pro vás tyto články budou zajímavé alespoň tak, jako pro mě a že vás inspirují třeba k navštívení Osla a nebo dostanete chuť poznávat alespoň vaše město. 

A teď už opravdu - pojďme začít! :)

ESPRESSOBAR JAVA
"Pro pravé milovníky kávy a jednoduchosti"

Ullevålsveien 47

0171 Oslo

http://www.javaoslo.no/

V Javě jsem byla poprvé před dvěma lety. Mě a Radana tam vzala kamarádka a vyprávěla nám, že jde o jednu z nejlepších espressobarů v Oslu. Tehdy jsme si brali kávu s sebou a sedli si s ní v nedalekém parku. Víc si nepamatuju. A minulou sobotu jsem se do ní vrátila a budu se vracet pokaždé, když si budu chtít vychutnat opravdu dobrou kávu. 

Java, sídlící hned vedle vyhlášené cukrárny Pascal (tedy jedné ze tří, budu ji zmiňovat jindy) na celkově rušné ulici plné zajímavých podniků Ullevålsveien, je relativně malým místem a mimo špičku je za kávovarem jen jeden barista. S jedním konkrétním jsem se dala do řeči. Je z Finska, v kávě se vyzná a umí ji připravit opravdu vynikající. 

Java patří norské pražírně KAFFA, jedné ze čtyř významných pražíren v Norsku, a byla otevřená v roce 1997. Docela rychle se zapsala do povědomí a ve všemožných příručkách o "nejlepší kávě v Oslu" má své čestné místo. Myslím, že důvodů se najde hned několik. 

KAFFA má specifický vztah ke svým farmářům a oni sami sebe nenazývají "fair trade" společností, jako spíš "direct trade." Tudíž jejich kávová zrnka jsou opravdu pečlivě vybranou kvalitou. To samo o sobě ale ještě nic moc nezmaneá. 

I sebelepší káva, pokud není správně připravená, se dá zkazit. Java má vyškolené baristy, kteří navíc mají prostor se v práci věnovat jen kávě. O nic moc jiného v Javě nejde. Na malém pultu sice najdete pár croissantů a scones z Åpent Bakeri, tedy kavárny, kde pracuju (my od nich zase máme kávu), ale s obědem nepočítejte.

Prostor je jednoduchý a čistý. Nic vás v něm neruší. Nic nechybí, nic nepřebývá.

Pro mě velké plus byla hudba. Hrála Jamiroqui, což se k celé té atmosféře toho prostoru krásně hodilo.

Kávu si můžete koupit i domů a barista vám pomůže vybrat přesně tu podle vašich preferencí.

Abych byla upřímná, tak já osobně si černou kávu nebo samotné espresso moc nevychutnám. Ve většině případů si objednávám cappucino. Což je možná dobře, že v tomhle jsem "konzistentní", protože můžu porovnávat stejnou věc na více místech. Cappucino tu stojí 34 norských korun, což je taková regulérní oslovská cena. V tomto případě je ale velmi na místě, protože v tom malém šálku dostanete nápoj, který nebudete chtít nikdy dopít. 

moje hodnocení: 5/5

DOLCE VITA
"Nesuď podnik podle "obalu". Alespoň ne vždy."

Prinsens gt 22

0157 Oslo

http://www.dolce-vita.no/

Všímáte si, jak mi ti dva milí lidé uprostřed krásně zamávali? :)

Kdybych šla někdy okolo Dolce Vity, jakože jsem určitě několikrát šla, nikdy by mě nenapadlo se u ní zastavit a vejít. Z venku tato poměrně malá zmrzlinárna nacházející se hned kousek od hlavní třídy Karl Johans Gate, kudy vedou všechny tramvaje a autobusy, vypadá jako taková obyčejná cukrárna, kterých je všude spousta. A tak pokud jste jako já, a takto předem hodnotíte, tak radši nekoukejte ani na webové stránky a rovnou tam zajděte. Bez předsudků. Budete příjemně překvapení. Alespoň já jsem byla. Co se týče zmrzliny, přinejmenším. V nabídce mají 14 příchutí (včetně lískového oříšku, manga, maliny nebo kokosu, kterou jsem si dala) a .. hmm!! Upřímně říkám, že lepší zmrzlinu jsem ještě nejedla. Nikde. Za kopeček sice zaplatíte 35 norských korun, ale jsou to kvalitně vyhozené peníze, věřte mi. Kávu mají v Dolce Vita takovou průměrnou, pokud na ni zrovna máte chuť a nejste poblíž třeba Javy, tak si ji dejte, nic tím nepokazíte :). Objednávat si budete pravděpodobně u Itala a může se vám stát, že vám bude těžko rozumět, jako paní předemnou. Co mě trochu překvapilo a zarazilo bylo, že prodávali evidentně koupené sušenky (oreo, bicotti) a to jsem tam původně šla hledat pravé sicilské canolli. Tak ty tam nehledejte! Do Dolce Vity zajděte, pokud máte cestu kolem a chuť na něco sladkého a zároveň kvalitního. Myslím, že je to dobré místo i pro první/druhé rande, třeba. Ovšem pokud si tu zmrzlinu vezmete s sebou :). 

moje hodnocení: 3/5

LAUNDROMAT CAFÉ
"Ráj každého hipstera"

Underhaugsveien 2

0254 Oslo

http://www.laundromat.no/

Café Laundromat je poslední dnešní zastávkou. Tento podnik v srdci čtvrti Bislett jsem vám představovala už ve valentýnském příspěvku. Pro mě je to jedno z nejvíc "cool" míst v Oslu. Koncept prádelny/knihovny/kavárny/baru může znít až trochu přeplácaně, ale Laudromat je pravý opak. V tomto podniku do sebe všechno krásně zapadá. Všechno tam má své místo a cítíte se tam prostě dobře. A chcete zůstat. A vracet se. V únoru jsme si s Radanem dávali jen kávu, já jsem tentokrát "přitvrdila" a při (nenápadném) pozorování okolních lidí, kteří si vychutnávali své barevné a čerstvě vypadající pokrmy jsem neodolala a na obědo-večeři jsem si dala "Laundromat Burger". S portobello houbou, šťavnatým masem a sýrem rozpuštěným navrchu. Jídlo bylo vynikající na pohled i na chuť a cenově (cca 150 nok), v porovnání s ostatními norskými podniky, docela ucházející.

Proč zajít do Café Laundromat

Nachází se ve zmíněné čtvrti Bislett, což je krásná čtvrť, relativně lehko dostupná i z centra, a plná dalších skvělých míst. Např. Espressobar Java je taky na Bislettu :).

Laundromat je moderní, "vibrující" místo, kde si můžete dát vyprat své oblečení a při čekání si vychutnat šálek (dobré!) kávy a začíst se do jedné z 4000! dostupných knih.

Otevřeno mají už od 7mi ráno, takže pro ranní ptáčata je to ideální. 

Obědové menu mají až do 5ti, protože respektují fakt, že ne všichni se "stíhají" naobědvat do dvou.

Večer a v noci se podnik mění v bar a na výběr máte z nespočet kvalitních piv a jiných drinků. 

V Laundromatu se přirozeně mluví spíš anglicky, což pro nás cizince může být spíš přínosem!

Je tu velká koncentrace "hipsterů", ať už si pod tím představíte cokoliv :).

Bavila jsem se se slečnou číšnicí a vyprávěla mi o dalších "cool" podnicích v Oslu. V jednom z nich pracuje její přítel, který pochází z Prahy :). A celkově moc milá obsluha. A příjemná hudba.

Pokud máte cestu do Osla, Laundromat nevynechejte. Fakt. A vemte s sebou i špinavé prádlo! :)

moje hodnocení: 5/5

A to je pro dnešek vše! Piště mi do komentářů nebo na facebook, jestli se vám článek líbil/přišel užitečný a klidně i výtky a/nebo pokud se vám nelíbil. Snesu i kritiku, nebojte :). Mějte se krásně! 

Exploring Oslo's Gastronomic Scene: Úvod

Vždy užitečné vědět o kávě :).

Když jsem si asi před 3mi lety zakládala tento blog, vůbec nebyl o jídle. A vůbec se nejmenoval Sweet Melange, proto ta zvláštní webová adresa, inspirovaná mým předchozím blogem z Ameriky.

Když jsem si před těmi necelým 3mi lety tento blog zakládala, netušila jsem ani, že se někdy do Osla podívám, natož, že tu budu žit. Nelákalo mě to a o Norsku jsem si myslela jen samé předsudky (že je tu nonstop zima a že jsou všichni "vikingové") a při čtení mé nejoblíbenějších knihy Sofiin Svět (pokud jste ji ještě nečetli, tak do toho, tato kniha vám "změní pohled na svět") jsem jen kroutila hlavou nad těmi podivnými slovy a názvy, které jsem ani neměla snahu vyslovit.

.. a tak jsem se nakonec docela náhodou (i když bych si spojitosti našla) seznámila s Radanem, začala ho v Oslu navštěvovat a loni na konci léta jsem se sem přestěhovala.

V tomto tříletém období jsem ještě objevila mou velkou vášeň k pečení, přestože předtím jsem byla od puberty plná zdravé vyživy a dlouho se mě držela představa, že jednou budu nutriční terapeutka. To už mě opustilo, ale protože právě čtete tento blog, asi tušíte, že u jídla jsem zůstala a že jídlo vyplňuje většinu mého dne. Je v mých myšlenkách, s jídlem pracuju, jídlo peču, vařím, fotím, čtu o něm a jídlo jím. Hodně. A s láskou. Jídlem žiju.

Jedna z fotek z mého pinterestového
boardu: My future pastry shop!

A tak mě docela nedávno napadl tento malý projekt. Tedy poznávání oslovské gastronomické scény. Mám k tomu několik důvodů:

a. Nevím, jak jste na tom vy, ale já mám tendence města, ve kterých žiju, skoro nepoznat. Můj rodný Prostějov je mi stále docela neznámý, a kdyby mě někdo zastavil a chtěl poradit, jakou cestou se vydat, pravděpodobně bych předstírala, že odtamtud vůbec nejsem. To samé Praha. Žila jsem v ní tři roky, ale dobře znám jen úplné centrum a Karlín, ve kterém jsem bydlela. Tolikrát jsem si říkala, že si zajedu na konečnou nějaké tramvaje a nebo alespoň kousek za centrum, ale pořád jsem to oddalovala, až už bylo pozdě. Většinou máme tendence poznávat spíš místa, odkud nejsme. Jsou zajímavější, jsou neznámé, jsou vzrušující a nové ... já jsem se tentokrát rozhodla, že tohle město, ve kterém žiju, poznám.

b. Spoustukrát se po práci hned vydám domů a zbytek dne strávím docela neproduktivně. Tenhle projekt mě (příjemně) "donutí" se jednou za čas vydat na druhou stranu a zkoumat. Zkoušet. Poznávat. Jíst. Pít. Také se budu víc hýbat, protože po Oslu se krásně chodí pěšky. A přiměje mě to zabrousit do čtvrtí, do kterých se člověk moc často nedostane a přitom jsou plné inspirace a energie. Třeba Bislett, Bjølsen a nebo úžasné Sagene.

c. Mám ráda svůj blog.. Baví mě ho zlepšovat, chci aby byl zajímavý pro vás, ale taky pro mě. Chci psát o něčem, co mě zajímá. Recepty jsou úžasná věc a já jsem kolikrát fakt ráda, že je tu mám, protože je často používám znovu, ale CHCI VEN! Do ulic :).

d. Chci hledat inspiraci. Jak už asi víte, jednou bych si ráda otevřela svoji malou kavárnu a myslím, že nejlepší způsob, jak si utřídit, co vlastně chci, je vidět co nejvíc a najít si v tom to "svoje".

e. Chci vás přimět, abyste navštivili Oslo :)

f. Norsko, a potažmo Oslo jako jehož hlavní město, je vyhlášené kávou. Resp., norové milují kávu. Jsou hned po Finsku druhou zemí, kde se pije nejvíce kávy. Chci zjistit, jestli je to tím, že je tak dobrá!

zdroj: http://en.ilovecoffee.jp/

A na závěr snad ještě dodám, že ..

... nemám (bohužel) neomezený rozpočet a tak michelinské podniky budu většinu času vynechávat. Ty si budu schovávat, až zase přijede maminka Lenička :).

... mé zaměření tedy bude převážně na kavárny a cukrárny. Jsem trochu nerozhodná v tom, jestli je rozdělit podle jednotlivých čtvrtí, jestli jsou to sítě podniků nebo malé lokální kavárničky a nebo je přidávat náhodně. Předpokládám, že na to postupně přijdu a udělám tak, aby to bylo pokud možno co nejvíc přehledné.

... tento projekt nemá nutně omezený čas, jak dlouho bude probíhat, ale publikovaný bude vždy v určitý den.

... kdybyste měli jakékoliv připomínky, nápady, něco, co byste chtěli vědět, napište mi prosím. Do komentářů, na facebook a nebo na můj email.

Tak co, těšíte se? :)

Like from my diary VI

Taky si myslíte, že můžete vidět jen to, co máte sami v sobě? Že jakoukoliv vlastnost, kterou vidíte na ostatních, musíte mít i vy, protože jinak byste ji neviděli? Jednou jsem se o této malé "filosofické otázce" bavila s maminkou Leničkou a když jsem pak nad tím přemýšlela, musela jsem uznat, že se v této teorii "vidím". Třeba, přestože něco nesnášíte (nebo nemáte rádi) na někom jiném, musíte to (vědomě nebo nevědomě) mít sami v sobě, jinak byste to neviděli. Platí to i v kladném slova smyslu, samozřejmě :), a vyplývá z toho vpodstatě to, "že jsme jedno" (jeden), protože nic není černobílé, že nikdo není jen dobrý a nebo špatný a všechno je jednoduše takové, jaké je (to už jste ode mě slyšeli, co? :). Jak tato teorie funguje v praxi? Co se týče mě, já si to většinou uvědomuju spíš v tom "negativním" slova smyslu. Když mi na někom něco vadí, snažím se zjistit, co mi na té konrétní věci vadí a odkud to pramení a VŽDYCKY zjistím, že to jde ze mě, že tu stejnou věc "mám" do určité míry taky. Možná korigovanou, možná potlačovanou, možná ji "nechci", možná skoro stejnou, jakou ji vidím u ostatních, ale mám. Je to zajímavé, zkuste se nad tím někdy zamyslet a napište mi, třeba do komentářů nebo do zpráv na facebooku, co si o tom myslíte. Mně tohle uvědomění (se) přijde v určitém slova smyslu hodně osvobozující, protože zjistíte, že se nemáte důvod zlobit a nebo být naštvaný. Stačí to prostě přijmout.

Dneska mám hodně otázek, co? Mám ještě jednu, je pro mě docela aktuální a v podstatě v určitém slova smyslu vychází i z předešlého odstavce. Jen jde spíš o tu "kladnější" část. A nebo nejde? :) Co myslíte, do jaké míry vás inspirují lidé okolo vás a do jaké míry je pak to, co děláte, "vaše"? A co znamená to "já" a "moje"? Pro mě je "já" jednoduše ego, něco, odkud pramení myšlenky a to, jakou mínku mám o své osobě a o světě okolo mě, místo, odkud pramení všechny strachy, něco s čím se většina z nás ztotožňuje tak moc, že pak ztrácí tu podstatu, ten "prostor za tím", a fakt, že jsme "jedno". Občas mi připadá, že když se někdy vidíme v tom, co někdo jiný řekne, napíše nebo udělá, máme tendence to často brát jako "opičení se". Ale je to vážně tak? Vím, že to asi zní zmateně, ale touto filosofií se zabývám už déle a dneska mi to po jedné docela nečekané informaci nedalo se nad tím zamyslet znovu. Myslím, že inspirovaní (čímkoliv, svět kolem nás je jedna velká inspirace) jsme všichni, někdo s tím nakládá tak, jiný jinak, ale vždycky to jde z nás. Vždycky jsme to "my", myslím, že neexistuje "originál" a "fake" (pokud nemluvíme třeba o kabelkách zrovna :)). A jestli necháme převážit "ego" a nebo ten "prostor za tím" je už na nás :). Co si vybíráte vy?

K tomuto mě napadá už jen sdílet obrázek, respektive "quote", kterou jsem nedávno dávala na svůj instagram v rámci výzvy "100 happy days".

Mějte všichni krásný večer a napište mi, jak na vás fungovala "moje" teorie! :)

Mini vanilkové dortíky s borůvkami

Už vás tím možná budu trochu nudit, ale i v dnešním receptu se bude hojně používat slovo "curd". Ale nedávám ho sem jen tak do placu, spíš mám z ní prostě jen radost. Dřív, když jsem narazila v nějakém receptu na slovo "curd", vždycky jsem se mu vyhnula obloukem, protože mi to přišlo jako něco příííšerně zdlouhavého a vlastně ani ne tak dobrého. A pak jsem se jednoho krásného dne rozhodla upéct něco limetkového a bylo to. Ale borůvková curd je jiná, než limetková nebo citronová. Je stejně tak intenzivní, ale narozdíl od těch citrusových je slaďoučká a dá se jí sníst mnohem víc. A je fialová. Moje oblíbená barva. A můžete jí plnit makronky, cupcaky, dávat si ji na chleba s máslem i bez a nebo ji použít na tyto malé dortíky.

Dělala jsem makronky s touto borůvkovou náplní a hodně mi jí zbylo. A tak jsem přemýšlela, co s tím, protože i když budu borůvkové makronky péct na zakázku znovu, bude to až příští víkend a v té době už by to asi nebylo čerstvé. A nebo možná bylo, ale netřeba riskovat. A jak jsem tak přemýšlela co s tím, napadlo mě zkusit malé dortíky, které se vykrajují z velkého korpusu. Smáznu tím tak dvě mouchy jednou ranou, protože takové jsem ještě nezkoušela :). Zvolila jsem jenom lehký vanilkový korpus, ale přidala trochu kefíru pro zjemnění, a když už jsem ho měla otevřený, přidala jsem ho i do i šlehačkové polevy. Výsledek je takový stylový "individual dessert", který se vám určitě bude hodit na nějakou letní párty na zahradě, kterou plánujete a nebo jen tak pro vás ke kávě. Tak vyzkoušejte a napište mi, jak vám chutnal :)

Makronky s arašídovým máslem

Můj blog, a hlavně jeho receptová část, je taková fázovitá. Jednou přidávím hlavně cheesecaky, pak čokoládové dorty, cupcaky, no a teď jsou to holt makronky.

Recept na limetkové už tady je, dnes přichází na řadu arašídové máslo. Obě tyto příchutě, společně s borůvkovou, která časem taky bude na blogu, včera ochutnávali zákazníci našeho Candy Baru a přiznám se, že jsem vevnitř skákala radostí, když jsem viděla na jejich tvářích, jak moc jim chutnají. Momenty jako tento jsou přesně tím důvodem, proč mě to tak těší a naplňuje. A těší mě to pak o to víc, když ty recepty můžu sdílet s vámi a dělat tak snad radost ještě více lidem.

Ale zpět k těmto makronkám. To, že budou "peanut butter" jsem se rozhodla v podstatě na poslední chvíli a celá ta náplň byla jedna velká improvizace. Sice dost jednoduchá, ale nakonec se ukázala být efektivní i efektní (moje nová oblíbená slova :)). Celkově ráda používám arašídové máslo, protože mi jednoduše chutná a je výrazné, tudíž není potřeba s ním moc "manévrovat". Na druhou stranu, přesně z toho důvodu, že je chuťově výrazné, nemusí chutnat všem a pár takových lidí znám (jeden z nich sedí vedle mě :)). Každopádně pokud patříte do první skupiny, tak jsou tyto makronky přesně to pravé pro vás.

Vyzkoušejte a napište mi/pošlete fotku, jak se vám povedly. Už teď se moc těším :)