Jak jsem pekla Candy Bar ve Vintage stylu

Dnes už mi přijde docela dávno, když mi Terezka 18. května o půl dvanácté v noci poslala screenshot z našeho candy barového emailu, jestli bychom nepřipravily Candy Bar na svatbu pro 120 lidí. Moje úplně první myšlenka: "panebože, to je fakt hodně lidí, zvládnu to všechno upéct? .. moje další myšlenka: "hmm, ale to by vlastně bylo úplně úžasný". Mezitím mi Terez píše, že "jupí" a "to je úžasný", a mně v hlavě naskakuje - a jaké asi bude chtít barvy? A jaké příchutě (prostě v ten moment samé nepodstatné věci) a pak se ještě zmíní, že má ta (tehdy ještě slečna) svůj profil na Wikipedii a v Norsku je docela známá. Tak si ji hned googlím taky, jak jinak, a vyklupe se z ní norská muzikantka/pianistka, jen o pár let starší než já, která na mě z fotek působí jako sympatická, přirozeně krásná holka, která si pravděpodobně na nic nehraje. Milé bylo i to, když jsem to jen tak mimochodem zmínila své kolegyni v kavárně, a z ní se pro změnu vyklubala jedna z M. (tak budeme nazývat nevěstu) nejlepších kamarádek.

Cupcaky a borůvkové makronky, které putovaly na ochutnávku.

Terezka jí další den hned odepsala a připsala i předběžný návrh, kolik asi by mohlo vycházet cupcaků/makronek/atd. pro tento počet lidí. Ten konečný byl pak o maličko vyšší. Každopádně, dlouho jsme nedostaly žádnou odezvu. Až po dvou týdnech, kdy padla otázka, jestli bychom neupekly i "Bryllupskake", tedy svatební dort. Přiznám se, že mě z toho trochu polilo horko, protože jedna věc je péct cupcaky, makronky a spol. a jiná upéct a hlavně nazdobit svatební dort, na který pak všichni koukají a je to taková "velká" věc. Proto jsem tento návrh odmítla, protože bych ráda, aby mě to pečení a zdobení hlavně těšilo a ne stresovalo měsíc dopředu. Věřím, že se jednou dopracuju i k svatebním dortům, jsem určitě na dobré cestě, ale na to se musím ještě hodně učit. Nastávající nevěstě jsme ale navrhly, že bychom mohly upéct 2-3 menší dorty a zakomponovat je do Candy Baru. Pak bylo zase 2 týdny ticho a pak, když jsme zrovna s Radanem byly v Edinburghu, přišla finální zpráva, že dort tedy péct nemusíme, ale jestli bychom jim stále můžeme udělat "kakebord". Samozřejmě, že mohly! :) Navíc jsme se konečně dozvěděly, v jakém stylu jejich svatba bude. Nastávající manželé tráví hodně času v jižní Francii a M. se zamilovala do vůně levandulí. A jejich svatba se tedy měla nést v provensálském stylu. Pokud jsem do té doby nebyla maximálně nadšená, tak v tento moment jsem začala, protože miluju fialovou a nejradši bych pekla fialové všechno.

O pár dní později jsme se s M. měly sejít, abychom se domluvily na podrobnostech a taky, aby zjistila, jestli jí vůbec chutná to, co pečeme. Měli jsme schůzku v jedné jazzové kavárně v centru Osla a M. si s sebou vzala svého snoubence a svoji kamarádku. Jeho prý zajímá hlavně chuť a ji (kamarádku) zajímá, jak to vypadá. :) Přišla ležérně oblečená, nenamalovaná, usměvavá a vyzařovala z ní krásná energie. Podívali jsme si tam s nimi asi hodinu a mezitím samozřejmě došlo i na tu ochutnávku. Napekla jsem limetkové, borůvkové a peanut butter makronky, citronové cupcaky se swiss meringue buttercream a vanilkovo-borůvkové s creamcheese frostingem a nějaké sněhové pusinky. Měla jsem z toho, co jsem upekla, dobrý pocit už předtím (to tak někdy mívám, když vím, že všechno šlo bez jakýchkoliv "zádrhelů"), ale když jsem viděla ty tři spokojené tváře předemnou, zatímco do sebe dostávaly poslední sousta cupcaků, v duchu jsem skákala radostí. Chutnaly jim natolik, že si všechny ty příchutě vybrali i na svatbu, jen k těm dvou druhům cupcaků přibrali ještě kokosové a čokoládové. Můžete si myslet, že si vymýšlím, ale přesně tyto čtyři druhy cupcaků peču nejraději .. a tak jsme z té kavárny odcházely nadšené a natěšené na nadcházející dva týdny.

Jeden z těch mých větších nákupů :).

Přesně minulý týden v úterý, to jsem měla volno a Radan byl pracovně pryč, jsem ještě hodinu-dvě po probuzení zůstala v posteli (máme ji patrovou a takhle po ránu se v ní válí úžasně) a sepsala jsem si všechny ingredience, které jsem měla na tento Candy Bar potřebovat. Jen tak namátkou - spotřebovala jsem 48 vajec, 3 kila moučkového a 2 a půl krystalového cukru, 2 a půl kila mouky a 2 kila másla. Nákup to byl velký a pan prodavač na mě usměvavě koukal, že na co se to asi chystám. A to jsem ani nekupovala všechno naráz :).

Napsala jsem si takový seznam věcí, které bych měla každý den zvládnout, "aby to šlo jako po másle". Nevím, možná právě proto to jako po másle vůbec nešlo a "bojovala" jsem snad se vším, i s těmi věcmi, které mi většinou jdou hned.

V úterý to ještě bylo docela fajn. Upekla jsem asi 40 sušenek a několik z nich rovnou nazdobila. Na některé jsem použila icing a tzv. "flooding technique", což je malování do icingu dalším icingem, jiné barvy, ještě předtím, než ten první zaschne. To jsem to ale hezky vysvětlila, co? :) Některé jsem ozdobila marcipánem a pak mě (o pár dní později :)) napadlo, že provensálský/vintage styl je celý takový čistý, a že některé bych mohla jen posypat trochou máku nebo kokosem, což jsou ingredience, které se obě v candy baru objevily. Některé jsem nechala jen tak, jak jsou, protože tak stejně chutnají nejlíp a Terezka je pak velmi chytře zakomponovala do celého candy baru.

Takto nějak vypadaly pusinky ještě před "uvařením".

A tady už vypadají skoro hotově.

V úterý jsem sušila i sněhové pusinky, v bílé a jemně fialové barvě a můj pozměněný recept se mi dost zamlouvá. Vždycky jsem je dělala tak, že jsem šlehala bílky a postupně k nim přidávala cukr, tentokrát jsem to zkoušela tak, že jsem si nejdřív, za stálého míchání, bílky s cukrem a vanilkovým luskem povařila ve vodní lázni a až pak šlehala. Cukr se tak kompletně rozpustil a chutově je to takto znatelně lepší. Zkuste :).

Každopádně, ve středu to přišlo. Makronky. Začala jsem někdy dopoledne a skončila asi v 6 večer. První várka nevyšla. Cítila jsem, že to nebude ono už když jsem se dostala k bodu "vmíchávání bílků do moučky", ale přesto mi to nedalo a zkusila jsem je. Na plechu při schnutí vypadaly v pohodě a dokonce se jim po 4-5ti minutách začala dělat nožička, ale .. když jsem je vytáhla z trouby, úplně splaskly (tyto nožičky toho moc nevydržely) a při odlepování z papíru mi většina makronky zůstala přilepená na něm. Bylo to poprvé, co jsem takto vyhodila celý plech a byla jsem z toho dost nesvá. Volala jsem Radanovi, že musí hned přijet, že to bez něj nedám :)). Hned jsem se ale pustila do další várky, prostě jsem si řekla, že to prostě zvládnu. Takže nanovo - bílky, ruční šlehání (Terez mi říkala, že mám biceps na pravé ruce, tak alespoň ví z čeho to mám :)), prosívání moučky s cukrem ... nebudu to prodlužovat, tady byl jiný problém. Konzistenčně v pohodě, ale vybledla mi zelená barva. A tak jsem mohla použít jen tu neutrální polovinu, která byla určená pro náplň z arašídového másla. Hurá, alespoň něco. ALE. Ještě stále mi zbývalo udělat 30 makronek. A tak jsem se do nich pustila potřetí. A nakonec se to povedlo, fialová vypadala fialově, zelená zeleně a konzistenci měli "good enough." Na víc jsem v ten moment neměla, dala jsem do nich fakt všechnu svou energii. A nakonec jsem na ně byla pyšná, i když to byl "boj". A já nerada bojuju.

Takto vypadala první várka makronek předtím, než jsem ji
dávala péct...

.. a takto těsně po vytáhnutí z trouby.
O ou.

"vítězné makronky" před upečením :)

Ve čtvrtek jsem byla v práci, naštěstí od rána a tak jsem už o půl druhé mohla pokračovat. Na pořadu dne bylo připravit lime/lemon a blueberry curd. I tady se objevil malý problém, a to když má borůvková curd moc neztuhla a byla to spíš šťáva, než taková lehce tuhá "hmota". Nakonec jsem si s tím poradila, když jsem do ní přidala zbylé borůvky a výsledek tak byl vlastně ještě borůvkovější, což není nikdy na škodu.

 Ve čtvrtek jsem se taky pustila do cake pops. Makovo-pomerančových. Upéct korpus, rozdrobit ho, spojit s frostingem a udělat z toho kuličky není problém. Problém nastává v momentě, kdy se tyto polozmražené kuličky snažím obalit v čokoládě tak, aby měly správny tvar, čokoláda po nich nestékala a prostě .. aby vypadaly hezky. Moc se mi to nedaří, i když jsem si na tyto makové postupně zvykla a ke konci se mi dokonce i líbily. Každopádně, chystám se vám točit nějaké ty tutoriály a cake popy mezi nimi asi ještě dlouho nebudou. Jedině že byste chtěli vědět "jak se to nědělá" .. možná by vás to zajímalo, takových návodů asi moc není :).

V pátek, den před svatbou, mě čekaly čtyři druhy cupcaků a ještě dva speciální cupcaky bez vajíček. První cupcaky, limetkové, měly podobný průběh, jako vždycky a chutnaly i vypadaly skvěle. Čokoládové i kokosové (brzo bude recept!) taky tak, jen s těmi borůvkovými jsem to nějak špatně vypočítala a těsto mi nestačilo na 12 cupcakes. A tak jsem ještě narychlo dodělávala další. Tak, aby chutnal i vypadal stejně a pokud možno ho už pak nebylo pro změnu zbytečně moc. Nakonec se to povedlo, ale přišlo mi to jako taková "zbytečná" komplikace ... bezvajíčkové cupcaky jsem nikdy předtím nepekla a tak jsem si našla recept, podle kterého jsem je měla v plánu upéct - vyšly příííšerně! Vrch se celý propadl, nedaly se ani chytit, jak byly měkké a chuť teda taky nic moc ... vrátila jsem se k nim pak ještě pozdě večer, na původní recept úplně nezanevřela, jen trochu pozměnila poměry a vida - vyšly z nich docela pěkné a chutné cupcaky. Nikdy předtím mi ale nedošlo, jak jsou vlastně vajíčka v těch receptech důležité. Fakt jsou.

Pro mě jedno z nejkrásnějších míst v Oslu.

Mezitím, v pátek odpoledne, jsme se byly s Terezkou podívat na místo, kde se svatba měla konat. Terez vymyslela, že bychom celý ten Candy Bar postavily do vintage komody a myslím, že měla úžasný nápad. Jen s tím hledáním té správné se asi trochu natrápila. Hlavně to ale stálo za to... Svatba se odehrávala ve čtvrti Sagene, hned na rozhraní s Grünerløkkou, a shodou okolností jen pár minut od místa, kde je restaurace, kde jsem pracovala. Podle adresy jsem to nepoznala, ale byly jsme tam s Radanem už několikrát a vždycky jsem z toho místa nadšená.

Náš Candy Bar předtím, než to byl Candy Bar :)

V sobotu jsem už měla víceméně všechno hotové. Zbývalo mi připravit jen frostingy a pár cupcaků ozdobit marcipánem. Už jsem se moc těšila na odpoledne/večer, až to tam budeme celé připravovat a představovala jsem si, jaké asi budou mít lidí reakce. Snažili jsme se na místo přijít co nejvíc nenápadně, protože svatba už byla v plném proudu, bohužel se nám to moc nedařilo, protože náš Candy Bar stál v takové otevřené místnosti a lidé tam tak různě procházeli a koukali na celý ten proces, což tak trochu mohlo zkazit ten "moment překvapení". Odešly jsme ale co nejdřív to šlo a bavily se o tom skoro celou cestu za Terezčinými kamarádkami, se kterými jsme šly na oslavný drink. Frozen Mojito chutnalo výborně. V sobotu v noci se mi krásně usínalo, konečně po týdnu přijel Radan a já měla z toho všeho dobrý pocit. Trochu to kazil jen fakt, že jsem v neděli ráno musela do práce. Byl to jeden z těch mála dní, kdy se mi fakt nechtělo.

V celém tom prostoru byla dost velká tma, tak je kvalita fotek asi nejlepší,
jaká mohla být.

Jeden z detailů.

Hned po práci, v neděli odpoledne, jsem znovu jeli na místo, tentokrát nám pomáhal i Radan (stejně jako předtím Terezčin manžel) a když už jsme byli skoro hotoví, přijeli i novomanželé, kteří si přišli vyzvednout své svatební dary. Vypadali tak spokojeně a uvolněně a vyprávěli nám o tom, tak byl jejich den úžasný a že si Candy Bar všichni užili a všem moc chutnalo. Myslím, že lepší feedback jsme mít nemohly a já musím neskromě podotknout, že jsem na tento náš společný výtvor opravdu pyšná. Byl jednoduše nejlepší, jaký mohl být. :)

Oslavná Frozen Mojita. :)

DALŠÍ ČLÁNEK O CANDY BARU NAJDETE TADY.