Like from my diary IX - Být vědomý a přítomný = nudný život?

Právě v momentě, kdy jsem se s Radanem snažila po ledě vystoupat malý kopec tam u fjordu kousek od Osla, zabzučel mi mobil se zprávou. Není to zrovna moc "přítomná" věc, ale hned jsem se pustila do čtení. Byl od čtenářky. Psala mi mimo jiné o tom, že má pocit, že jsme "na stejné vlně" a doporučovala mi jednu knížku, která by mě mohla zaujmout ...

O pár hodin později, po jednom nočním spánku, sedím v kavárně v srdci Majorstuenu, hraje tu příjemná francouzská hudba a obsluhuje tu milá Maďarka. Když jsem přišla, nikdo tu nebyl. To už teď není tak úplně pravda. Vedle mě si dvě slečny pochutnávají na čestvém croissantu a pán naproti čeká na své kafe to go. Já tu dopíjím to své kafe latté a píšu tyto řádky a zatím stále moc nevím, o čem tento článek vlastně je. 

Prostě jen je :). Jen tak ťukám do klávesnice a moc o tom nepřemýšlím. Protože tak to většinou jde přímo ze mně, z nějakého "zdroje" ve mně... Mysl právě namítá, že tak to přece nefunguje, že ji potřebuju k tomu, abych tohle vůbec psala. A má pravdu. 

Jenže nejintenzivnější prožívání toho co je, lásky, proudu, prostoru, přítomnosti ... zažijete tehdy, když to celé jen pozorujete, příjmete, neztotožníte se s tím a nevytvoříte si koncept o tom "jaké to je" ...

Na druhou stranu, psaním článků jako je tento, to celé tak trochu vyvracím. Jakékoliv popisování nebo vysvětlování je koncept. Zkreslený, možná trochu přikrášlený a hozený do formy, jaká se té situaci nejvíc hodí. Proto i způsob, jakým to vnímáte vy je zase jen vaše forma, vaše prožívání a váš odraz v zrcadle, kterým jsem v tomto případě já a to co tu právě píšu. 

Občas když se v podobném duchu bavím se svými kamarádkami - o prožívání, o přítomnosti, o vědomých reakcích, o přijetí toho co je nebo třeba jen o bytí, některé z nich namítají, že takto musí přece život být takový nijaký, klidný, nezáživný. Že tím by přece ztratily sami sebe ... jenže, co znamená to "ztracení sama sebe"? Že přestanu reagovat impulzivně, z pozice strachu a nevědomě? Nebo že to přestanu být "já", když nechám situaci i sebe být a jednám "v souladu" s tím, jak to vnímám v ten moment, přestože jsem svou osobnost už předtím zaškatulkovala jinak? 

Některé z nich se mě taky zeptaly, jestli to, že je člověk přítomný a vědomý znamená, že jen celý den sedí na zadku a je... Víte, já nevím, nejsem žádný guru ani "odborník" a nemůžu vám nějak vnutit, abyste vnímali to, co vnímám já...

... Občas jen tak sedím a nic nedělám ... :) Ale mnohem častěji ve mně přijetí a prožívání toho co je v přítomnosti probouzí nekonečný zdroj energie. Tvořit, být aktivní, reagovat z pozice lásky, na každou situaci a okolnost, která se naskytne. A to někdy může být dost intenzivní a bouřlivé :). Myslím, že nějaký "cíl" není to, že v sobě potlačíte hněv, strach nebo třeba smutek a předstíráte, jak jste neustále šťastní a pozitivní a klidní a "v pohodě" za každé situace. Naopak, prostě to pustíte ... vědomě ... a necháte to celé proudit v otevřeném prostoru, pozorujete, přijímáte, reagujete... Neznamená to, že jste "mimo", že si jen tak létáte (spíš naopak, ale jak každý chce :)) nebo že už vás nejsou hodny žádné "normální" situace ... Stále  žijete, stále jste, stále děláte, co vás baví a stále se dokážete rozčílit... Jen to "navíc" ještě pozorujete a nehodnotíte.  

No ... sedím tu už více než dvě hodiny, zákazníci se tu u proměnili několikrát, a za chvíli mám sraz s kamarádkou. Zrovna jsem se zhluboka nadechla a s výdechem vám poslala lásku. Příjměte ji, jak jen chcete... :)