4 důvody, proč mě baví blogovat

Venku prší, fouká a listy padají ostošest. Dávám tomu tak dva týdny a v Oslu neoficiálně, ale zato doopravdy, začne zima. A nebo nezačne... :) Každopádně. Dneska mi zima vyloženě zalezla pod kůži a když jsem se vrátila z dopoledního kafe s kamarádkou, zabalit se do deky byl pro mě jasný cíl. Zapnula jsem si k tomu pinterest, že se trochu naladím na "halloweenskou vlnu" a najdu chuťovky, co bych mohla vyzkoušet a pak je dát sem na blog. Prohlížím si všechny ty barevné a kreativní obrázky a jediné, co se mi při tom honí hlavou je, že to jde tak nějak mimo mě. V duchu se ptám sama sebe, proč vám vlastně chci ukazovat "návody" na něco, co by mě nebýt blogu ani nenapadlo hledat. Nikdy jsem si nezdobila pokoj v halloweenském duchu a žádnou party neplánujeme a tedy to není to, "čím žiju"... Teď si ale vzpomínám, že na jedné takové párty jsem byla. Před sedmi (!) lety v Americe... a teď mám zas déjà vu, protože mi přijde, že jsem vám o tom psala loni. Nevadí, stejně vám ukážu fotky, co jsem tehdy dávala na svůj předešlý blog. Byla to taková fakt povedená party - všechno promyšlené - od dekorace, jídla až po strašidelné zvuky, ale pamatuju si, že i tehdy to celé šlo mimo mě, vůbec jsem tam nechtěla jít, pak si to "neuměla" užít a svůj kostým jsem taky dost odflákla. Možná prostě nejsem "theme party typ"...Tak, a teď jsem se zaškatulkovala a už to tak navždycky zůstane! :)

Trošku dlouhým úvodem bych se ráda ale dostala k další myšlence, co mi naskočila někde mezi všemi těmi ostatními myšlenkami. Nějak mi ty myšlenky skáčou... :) Říkala jsem si, že když mě tedy někdy neláká psát o něčem, co jde mimo mě, ale zároveň je to aktuální a "žádané", co mě tedy na "blogování" baví? Proč se k němu stále vracím? ...A tak mě napadlo -  proč si na to rovnou neodpovědět článkem? :)

1. Blog je moje součást

Sdílet, co se mi honí hlavou, co mě inspiruje, baví, nebaví, kam cestujeme, co peču, vařím, jím nebo jak přistupuju k situacím, co se dějí je něco, co je stejná součást mě jako to, že to "skutečně" žiju a prožívám. Neberu to odděleně. Není to oddělené... Jen mě k tomu teď napadají Moojiho slova -

"Jděte, kamkoli si přejete. 

Pohybujte se, jak je vám libo. 

Dělejte cokoli, po čem vaše srdce touží, 

pouze se s ničím neztotožňujte. 

Nikdy neříkejte 'Toto jsem já'. "

Užívejme si, co nás baví dosytosti, jen si buďme vědomí toho neustálého proudu, kdy nic není trvalé a neměnné ... :)

2. Díky blogu jsem vnímavější a kreativnější

To, jak žiju a co dělám, nedělám kvůli blogu, ale to, že píšu blog mě určitě hodně krát přimělo zkusit i věci, které bych možná nezkusila. A to vnímám jako velké plus. Naaranžované jídlo mi vykouzlí stejný úsměv na tváři, i kdybych si ho předtím nevyfotila a jídlo, které jsem uvařila proto, abych měla recept na blog, mi pravděpodobně bude chutnat i bez toho článku. Otázka ale je, jestli bych ho bez blogu vůbec vyzkoušela. Každý máme jinou motivaci, blog je častokrát tou mou, a bylo by pokrytecké a hlavně zbytečné si to neumět přiznat.

3. Zprávy a odezva

Troufám si tvrdit, že úplně každému je příjemná odezva. Zpětná vazba na to, co dělá, co/jak žije, co sdílí. Nějaké "ubezpečení", že to má smysl... Píšu blog a sdílím svůj svět, protože mi to dělá radost, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že to, že můj blog čtete a to, že mi píšete zprávy a komentáře není jeden z podstatných důvodů, proč ho píšu. Zachycená myšlenka je k ničemu, když nemá publikum, protože sama o sobě zas takovou váhu nemá. A slovo "sdílení" se tak nějak automaticky doplňuje ... "s někým". Prostě to do sebe zapadá ...

Píšu tahle slova a jsem tak vděčná, že mám s kým sdílet a hlavně, že sdílíte se mnou. Nevnímám to ale jako samozřejmost, první rok jsem měla doslova dva čtenáře - Radana a Leničku a nevím, jak slovy vyjádřit tu pokoru, kterou v sobě mám.

Sem tam mi do emailové schránky přijde dopis, který si pak čtu sem a tam pořád dokola. Nedávno mi takto přišel dlooouhatánský příběh, který mě rozbrečel dojetím, "pohladil mě" a motivoval. Hlavně jsem si ale znovu uvědomila, že především skrz ostatní, skrz vztahy s jinými lidmi, nejlépe poznáváme sami sebe... A že jakou vydáváme energii, taková se vrací. To platí stejně tak v životě, jako v "blogování" - to to stejný zdroj energie ... A že ze všech věcí, co mě na celém tomhle "virtuálním sdílení" baví, je právě tohle to nejpodstatnější. Není to jen o mě, je to o nás všech.

S dovolením autorky chci s vámi část jejího mailu sdílet. Je to asi dva týdny, co mi dopis přišel a i když jsem měla tendence ho sdílet HNED, protože to prostě bylo "wow", zároveň jsem chtěla počkat, jak na mě bude působit, až opadnou ty prvotní emoce ... a fakt je ten, že s tím malým odstupem si ho vážím o to víc. Není to jen o nějakých komplimentech na mě, je to o tom, že si tu navzájem můžem předávat energii a být pro sebe navzájem jak "učitelem", tak "žákem" :)

..."V tomhle mém snovém ideálu ale přišlo zaškobrtnutí. Koncem léta jsem najednou těžko hledala sílu zvedat koutky úst do úsměvu a chuť dělat ve volném čase cokoliv jiného než se schovat do postele a nikoho nevidět. O nic přitom nešlo. Jen něco končilo a něco začínalo, to končící se mi těžko opouštělo, přestože jsem věděla, že to chci a že je to nezbytný krok v cestě za mým aktuálním cílem. Věděla jsem to, ale nepomáhalo to. A chceš vědět, co pomáhalo? Tvá slova. Jedna dvě inspirativní věty pod fotkou, které se snad vždycky naprosto přesně trefily. Ne že bych po jejich přečtení vyskočila znovuzrozená z postele a všechno bylo jako dřív. Nicméně bylo to, jako by ke mně přišla kamarádka, pohladila mě po zádech, řekla "To bude dobrý" a já věděla, že opravdu bude. A že i když to tak teď ještě není, je to v pořádku. Ono je totiž v pořádku, že jsou věci občas v nepořádku :)

Takže vlastně tahle hromádka večerních slov vedla k jedinému: děkuju. Děkuju za všechno, co jsi svými slovy schopna přenést z Osla až do vesnice ve středních Čechách jen skrze monitor. Děkuju za inspiraci, kterou mě opakovaně zásobuješ. Děkuju za všechna ta pomyslná pohlazení po zádech. Děkuju za pohled, který mi rozsvítil den. Děkuju za recept, který bych jednou ráda používala i ve své kavárně (budu-li mít chuť si ji otevřít). Děkuju za podzimní článek (Láska nebeská je moje štědrovečerní láska a do seznamů jsem blázen pořád). 

V tuhle chvíli už bylo asi vše potřebné řečeno, takže Ti jen závěrem popřeju spoustu radosti a štěstí do života a dostatek odvahy plnit si své sny - což ale, myslím, máš, takže spíš - ať Ti to vydrží minimálně do konce života :)"

4. Blog je projekt, který mě naplňuje a ve kterém vidím "budoucnost"

... je to taková hra, jak ostatně beru celý život. Jak řekl Alan Watts v jednom ze svých videí - berme život jako takový tanec, berme všechno co děláme jako hru ne jako práci ... ale o tom zase příště :)

A teď jdu zase zmínit tu Blogerku roku :). Ještě týden můžete hlasovat TADY a uvědomujíc si, že jednoduše jde o to, kdo bude mít kolik hlasů, chtěla bych vás o ten váš s pokorou a láskou poprosit. Teda, pokud cítíte, že je to něco, co byste rádi udělali :). Děkuju!

Mějte se nádherně a napište mi třeba, jestli plánujete halloweenskou párty a nebo to vnímáte podobně jako já?