Rozhovor matky s dcerou aneb jak jsme si s Leničkou předávaly počítač a psaly o přítomnosti

Před pár dny mi přišla zpráva. Dlouhá, milá a inspirativní. A Magdaléna se mě v ní mimo jiné ptá: „Jak žít přítomným okamžikem a skloubit to se školou nebo s prací? Mám vždycky pocit, že se musím ponořit do úplně jiného světa, než je ten můj život, a to přesto, že mě škola moc baví.“
Předevčírem do Osla na pár dní přijela moje maminka Lenička.  A tak jsem toho využila a přizvala jsem ji k psaní tohoto … rozhovoru, protože právě o takových tématech se spolu často bavíme. Takže tady je - dialog mezi matkou a dcerou o tom, jak „být tady a teď“.

Dialog, který jsme vedly formou střídavého psaní – jeden odstavec Lenička, pak jsem si notebook vzala já, přečetla si, co napsala, a zareagovala na to. Dialog, který byl doprovázen souběžným vařením halušek s brynzou v podání Radana a Luba, který přišel na návštěvu. A který byl přerušený vášnivou filozofickou debatou Leničky s Radanem a Lubom na různá „světonázorová“ témata :)). A bylo to živé… Snad budou dost živé i následující řádky… :)

L.:  Když si opravdu uvědomíš, že ve skutečnosti ani nemůžeš být jinde, než PRÁVĚ teď a tady – minulost už byla a budoucnost ještě nenastala – mnohé se zjednoduší.  Přestaneš neustále něco hledat a přemýšlet o tom, kde se to TADY a TEĎ schovává. Místo toho jen přijmeš přítomný okamžik a „dovolíš“ mu být, úplně a bezezbytku. Nemá to ovšem nic společného s pasivitou nebo přístupem: já tedy tu přítomnost nějak vydržím, přestože s ní zásadně nesouhlasím.  Právě ono nepřijetí „věcí“ takových, jaké opravdu jsou, totiž (zjednodušeně řečeno) vede k tomu, že neustále chceme být někde jinde, s někým jiným, dělat jiné věci a pořád jsme tak nějak nespokojení s tím, že ten „náš život“ nefunguje tak, jak si přejeme a očekáváme.  Být tady a teď je ve skutečnosti úplně prosté a jednoduché a nepotřebujeme k tomu žádné speciální návody a dovednosti.  Naopak - dokonce už záměr a snaha být tady a teď nás od přítomnosti přímo odvádí.  Jenže: to všechno jsou samozřejmě jen slova, slova, slova. Buddha říkal (velmi volně citováno): „Existuje moudrost slyšená, moudrost pochopená (myslí) a moudrost zažitá.“ Žádný zaručený návod neexistuje, každý jde vlastní cestou. A na té cestě neexistují chyby.

T.:  Leničko, to co jsi tu právě napsala, je neuvěřitelně obecné a ve své podstatě jsi nenapsala nic, co by už každý tak nějak sám od sebe „nevěděl“. Mám-li být upřímná, čtu, co tu píšeš, a na fyzické úrovni to ve mně vyvolává „nesoulad“, jako by se mi mé tělo snažilo naznačit, že to vnímám „jinak“. Ale jak jinak to vnímám… když se zhluboka nadechnu a pozoruju tento odpor, docházím k tomu, že jsem měla dopředu určitou představu o tom, jak má tento náš dialog vypadat. Hned v první moment jsem mu nedovolila „být, čím je“ a hned ho onálepkovala. Tuším, že to je docela běžná věc, která s „žitím v přítomnosti“ souvisí. Máme tendenci hodnotit a vytvářet si představy. Jaké má co být, jak to má vypadat, jak se my sami máme chovat… A to vede k nesouladu, k nespokojenosti, k nevnímání přítomnosti a k odporu. Jinak řečeno, vede to k tomu, že oddělujeme to, co je a čím jsme, od toho, co si MYSLÍME, že jsme a co bychom měli dělat.

L.:  Ještě nedávno bych na tvoje řádky okamžitě zareagovala tak, že bych ti začala podrobně vysvětlovat „moje“ teorie a přesvědčovat tě o „mojí“ pravdě. A taky bych byla trochu dotčená, že nejsi mými slovy dost nadšená a okouzlená.  Extrémně bych přemýšlela o tom, jak teda ten článek napsat, aby byl naprosto dokonalý. Prostě bych jednala v souladu s návyky své mysli a na základě svých pevných přesvědčení. NE že bych už žádné návyky neměla. NE že bych snad dokázala zničit svá nefunkční přesvědčení a nahradit je nějakými jinými, samozřejmě správnými. NE že bych podlehla iluzi, že už nemám žádné iluze. NE že bych dokázala ovládat svá přání a představy tak, abych s nimi byla takzvaně v souladu a v harmonii. Vlastně jsem si JEN sama sobě dovolila „nevědět“.  JEN jsem si dovolila mít se ráda taková, jaká jsem, aniž bych usilovala o to změnit své „špatné“ stránky a „zlepšit se“. JEN jsem si dovolila být šťastná bez důvodu a milovat bez podmínek.  JEN jsem si uvědomila, že vlastností a funkcí mysli je neustálé posuzování, zařazování, porovnávání, kritizování atd. atd., že to mysl jinak neumí a umět nemůže, ale co já „můžu“ je být si toho vědomá a neztotožňovat se s tím. V tomto výčtu bych mohla pokračovat donekonečna…ale to asi není účelem tohoto článku. 

T.: Ale co je vlastně účelem tohoto článku? Možná, že na tom až tak moc nezáleží a je zbytečné se tím zabývat. Prostě si píšeme. Pro mě mívají rozhovory s tebou obrovský přínos v tom, že mi pomáhají si uvědomit, že „každý máme vlastní cestu.“ Vlastně jsi to psala už na začátku a ke mně to došlo až teď :). Stále víc docházím k tomu, že se nemůžu cítit a chovat a rozhodovat na základě někoho jiného a jeho názoru. Vkládat do rukou někoho jiného takovou moc, že ho nepřímo nechám rozhodovat o svém životě. Taky jsem dlouho nedokázala pochopit princip „poslouchání sama sebe“. Jasně že ne, když jsem se snažila „vymyslet“, jak to vlastně funguje. Ono to totiž „nefunguje“. Není žádný správný a špatný způsob.  A to je v pořádku. A už to samotné uvědomění si tohoto je obrovsky osvobozující.

L: Terezko,vždycky, když se pustíme do takového rozhovoru, uvědomuju si, že vlastně „mluvím sama se sebou“. Formuluju nějaké názory a myšlenky na základě nějakých svých zkušeností. A v případě tohoto článku mám někde v pozadí schované přání, aby byl užitečný i pro případné čtenáře. Jenže to už „zařídit“ nedokážu. A ani nechci. Fakt každý jsme totálně odpovědný za všechno, co vytváříme. Všechno, co se „nám“ děje, je naše. Je tady přesně pro nás, na míru. Není nic takového, jako: tohle je ještě v pořádku a toto už ne.  Čtu si teď znovu Magdaléninu otázku a jediné, co mě k tomu napadá, je: Proč oddělovat přítomný okamžik od školy či práce? Proč podléhat pocitu, že existuje nějaký můj oddělený život, který se děje tady a teď, a pak ten svět „venku“, který se mi zas tak nelíbí, a proto ho odmítám. Můžu vlastně jen zopakovat to, co jsem napsala hned na začátku – co takhle si jen tak trochu hrát s tím vším, nebrat se zas tak moc vážně a udělat si z každé situace svého spojence? Radovat se, být a šťastný bez důvodu, HNED TEĎ! Když tohle říkám lidem, většinou slyším: „Ale to přece nejde. A pokud ano, naučit se to musí být velmi těžké a musí to trvat dlouho.“ Co na to říkám? „Tak jo, když chceš, bude to těžké a bude trvat dlouho. Hodně štěstí a užij si to :).“

Pokračování příště? :)