Friday, March 13, 2015

Rozhovor matky s dcerou aneb jak jsme si s Leničkou předávaly počítač a psaly o přítomnosti

Před pár dny mi přišla zpráva. Dlouhá, milá a inspirativní. A Magdaléna se mě v ní mimo jiné ptá: „Jak žít přítomným okamžikem a skloubit to se školou nebo s prací? Mám vždycky pocit, že se musím ponořit do úplně jiného světa, než je ten můj život, a to přesto, že mě škola moc baví.“
Předevčírem do Osla na pár dní přijela moje maminka Lenička.  A tak jsem toho využila a přizvala jsem ji k psaní tohoto … rozhovoru, protože právě o takových tématech se spolu často bavíme. Takže tady je - dialog mezi matkou a dcerou o tom, jak „být tady a teď“.

Dialog, který jsme vedly formou střídavého psaní – jeden odstavec Lenička, pak jsem si notebook vzala já, přečetla si, co napsala, a zareagovala na to. Dialog, který byl doprovázen souběžným vařením halušek s brynzou v podání Radana a Luba, který přišel na návštěvu. A který byl přerušený vášnivou filozofickou debatou Leničky s Radanem a Lubom na různá „světonázorová“ témata :)). A bylo to živé… Snad budou dost živé i následující řádky… :)




L.:  Když si opravdu uvědomíš, že ve skutečnosti ani nemůžeš být jinde, než PRÁVĚ teď a tady – minulost už byla a budoucnost ještě nenastala – mnohé se zjednoduší.  Přestaneš neustále něco hledat a přemýšlet o tom, kde se to TADY a TEĎ schovává. Místo toho jen přijmeš přítomný okamžik a „dovolíš“ mu být, úplně a bezezbytku. Nemá to ovšem nic společného s pasivitou nebo přístupem: já tedy tu přítomnost nějak vydržím, přestože s ní zásadně nesouhlasím.  Právě ono nepřijetí „věcí“ takových, jaké opravdu jsou, totiž (zjednodušeně řečeno) vede k tomu, že neustále chceme být někde jinde, s někým jiným, dělat jiné věci a pořád jsme tak nějak nespokojení s tím, že ten „náš život“ nefunguje tak, jak si přejeme a očekáváme.  Být tady a teď je ve skutečnosti úplně prosté a jednoduché a nepotřebujeme k tomu žádné speciální návody a dovednosti.  Naopak - dokonce už záměr a snaha být tady a teď nás od přítomnosti přímo odvádí.  Jenže: to všechno jsou samozřejmě jen slova, slova, slova. Buddha říkal (velmi volně citováno): „Existuje moudrost slyšená, moudrost pochopená (myslí) a moudrost zažitá.“ Žádný zaručený návod neexistuje, každý jde vlastní cestou. A na té cestě neexistují chyby.

T.:  Leničko, to co jsi tu právě napsala, je neuvěřitelně obecné a ve své podstatě jsi nenapsala nic, co by už každý tak nějak sám od sebe „nevěděl“. Mám-li být upřímná, čtu, co tu píšeš, a na fyzické úrovni to ve mně vyvolává „nesoulad“, jako by se mi mé tělo snažilo naznačit, že to vnímám „jinak“. Ale jak jinak to vnímám… když se zhluboka nadechnu a pozoruju tento odpor, docházím k tomu, že jsem měla dopředu určitou představu o tom, jak má tento náš dialog vypadat. Hned v první moment jsem mu nedovolila „být, čím je“ a hned ho onálepkovala. Tuším, že to je docela běžná věc, která s „žitím v přítomnosti“ souvisí. Máme tendenci hodnotit a vytvářet si představy. Jaké má co být, jak to má vypadat, jak se my sami máme chovat… A to vede k nesouladu, k nespokojenosti, k nevnímání přítomnosti a k odporu. Jinak řečeno, vede to k tomu, že oddělujeme to, co je a čím jsme, od toho, co si MYSLÍME, že jsme a co bychom měli dělat.



L.:  Ještě nedávno bych na tvoje řádky okamžitě zareagovala tak, že bych ti začala podrobně vysvětlovat „moje“ teorie a přesvědčovat tě o „mojí“ pravdě. A taky bych byla trochu dotčená, že nejsi mými slovy dost nadšená a okouzlená.  Extrémně bych přemýšlela o tom, jak teda ten článek napsat, aby byl naprosto dokonalý. Prostě bych jednala v souladu s návyky své mysli a na základě svých pevných přesvědčení. NE že bych už žádné návyky neměla. NE že bych snad dokázala zničit svá nefunkční přesvědčení a nahradit je nějakými jinými, samozřejmě správnými. NE že bych podlehla iluzi, že už nemám žádné iluze. NE že bych dokázala ovládat svá přání a představy tak, abych s nimi byla takzvaně v souladu a v harmonii. Vlastně jsem si JEN sama sobě dovolila „nevědět“.  JEN jsem si dovolila mít se ráda taková, jaká jsem, aniž bych usilovala o to změnit své „špatné“ stránky a „zlepšit se“. JEN jsem si dovolila být šťastná bez důvodu a milovat bez podmínek.  JEN jsem si uvědomila, že vlastností a funkcí mysli je neustálé posuzování, zařazování, porovnávání, kritizování atd. atd., že to mysl jinak neumí a umět nemůže, ale co já „můžu“ je být si toho vědomá a neztotožňovat se s tím. V tomto výčtu bych mohla pokračovat donekonečna…ale to asi není účelem tohoto článku. 

T.: Ale co je vlastně účelem tohoto článku? Možná, že na tom až tak moc nezáleží a je zbytečné se tím zabývat. Prostě si píšeme. Pro mě mívají rozhovory s tebou obrovský přínos v tom, že mi pomáhají si uvědomit, že „každý máme vlastní cestu.“ Vlastně jsi to psala už na začátku a ke mně to došlo až teď :). Stále víc docházím k tomu, že se nemůžu cítit a chovat a rozhodovat na základě někoho jiného a jeho názoru. Vkládat do rukou někoho jiného takovou moc, že ho nepřímo nechám rozhodovat o svém životě. Taky jsem dlouho nedokázala pochopit princip „poslouchání sama sebe“. Jasně že ne, když jsem se snažila „vymyslet“, jak to vlastně funguje. Ono to totiž „nefunguje“. Není žádný správný a špatný způsob.  A to je v pořádku. A už to samotné uvědomění si tohoto je obrovsky osvobozující.




L: Terezko,vždycky, když se pustíme do takového rozhovoru, uvědomuju si, že vlastně „mluvím sama se sebou“. Formuluju nějaké názory a myšlenky na základě nějakých svých zkušeností. A v případě tohoto článku mám někde v pozadí schované přání, aby byl užitečný i pro případné čtenáře. Jenže to už „zařídit“ nedokážu. A ani nechci. Fakt každý jsme totálně odpovědný za všechno, co vytváříme. Všechno, co se „nám“ děje, je naše. Je tady přesně pro nás, na míru. Není nic takového, jako: tohle je ještě v pořádku a toto už ne.  Čtu si teď znovu Magdaléninu otázku a jediné, co mě k tomu napadá, je: Proč oddělovat přítomný okamžik od školy či práce? Proč podléhat pocitu, že existuje nějaký můj oddělený život, který se děje tady a teď, a pak ten svět „venku“, který se mi zas tak nelíbí, a proto ho odmítám. Můžu vlastně jen zopakovat to, co jsem napsala hned na začátku – co takhle si jen tak trochu hrát s tím vším, nebrat se zas tak moc vážně a udělat si z každé situace svého spojence? Radovat se, být a šťastný bez důvodu, HNED TEĎ! Když tohle říkám lidem, většinou slyším: „Ale to přece nejde. A pokud ano, naučit se to musí být velmi těžké a musí to trvat dlouho.“ Co na to říkám? „Tak jo, když chceš, bude to těžké a bude trvat dlouho. Hodně štěstí a užij si to :).“

Pokračování příště? :)




10 comments:

  1. ....téda s vámi bych si tak ráda povídala:) o všem tom poznání, jak to vnímáte vy, jak jste k tomu došly, co jste četly zajímavého..kudy šly vaše Cesty ...a věřím, že s vámi musí být i radostně:)...pro mě byl tenhle blog objev...říkala jsem si ta holka toho vidí a vnímá tolik a tak jakoby vrozeně , to je úžasný, že se to tak vyvíjí a mění na planetě, že pro ní je to jako vzduch, tak samozřejmé...za čím já se pročítala a proseminářovala a než jsem uvěřila jen a jen v sebe, těch let:) ...a taky že to pro ní není hlavní jediné téma, klidně si píše o pečení :)...děkuju :) Káťa

    ReplyDelete
    Replies
    1. Ahoj Káťo, děkuju za komentář. V momentě, kdy jsem pochopila, že si se svým "přítomným okamžikem" můžu dělat co chci, odpadla většina pochybností o tom, jaký by ten "přítomný okamžik" vlastně měl být, jak by měl vypadat "správně". Není žádné "správně". Všechno, co děláme je jen nějaká forma, se kterou si můžem hrát a tvořit a třeba pečení je jednou z nich. "Přítomný okamžik" nebo celkově nějaká "cesta" není ve své podstatě téma, to tu prostě je... :) Děkuju, Tereza

      Delete
  2. Terezko, nejdřív musím napsat jak jsem ráda, že máš maminku u sebe na návštěvě. Jak se říká - že jste zase spolu. Jen si to Oslo užívejte, hlavně tedy ona a vlastně hlavně sami sebe. Krásně jste se rozpovídaly-rozepsaly.
    Jak píše tvoje maminka - hlavně se mít ráda taková jaká jsem ... hlavně přijmout věci jaké jsou a zklidnit mysl.... nechtít pořád něco co nemůžu mít .... a to nemyslím jen materiální věci, pochopitelně...To víš, to je teorie... člověk ví jak by to mělo být ... ale žít to tak.
    Já to zkrátím ... s dovolením "holky" mějte se fajn a užívejte si společné chvíle!
    Jarka

    ReplyDelete
    Replies
    1. Ahoj Jarko, děkuju :). S maminkou jsme si moc užily, počasí nám "hrálo do karet" a teď už je Lenička na cestě zpátky domů :)). Měj se moc hezky, Tereza

      Delete
  3. Terezko, ta maminka to tak naprosto skvěle vystihla...v těch prvích dvou větách blo řečeno naprosto vše...v každé další odpovědi dovysvětleno...mám z tvých příspěvků pocit, že tam ěkde hledáš něco, co tam není. A trochu smutně koukám na ty květiny a výskoky, kteréé jsi tak dlouho musela z foťáku expedovat, nahrávat na pc a pak publikovat na blog, že by ch ti přála, abys možná žila víc jako ty než jako bloggerka s povinností něco přinést světu...nějakou odpověď na otázku jak si prožít tady a teď. Měla jsem dřív takový problém - pořád jsem se podvědomě srovnávala s ostatními.Měla jsem potřebu o sobě dávat vědět na sociálních sítích, potřebovala jsem, aby někdo zareagoval na nějaký můj příspěvek, chtěla jsem, aby mě lidi četli, aby mi někdo pochválil účes a frustrovalo mě, když tomu tak nebylo. Pak jsem našla štěstí, o kterém by možná někdo řekl, že jsem si zadělala na zbytečné problémy, proč jdu "do rizika" proč si to neudělám jinak....a najednou, i třeba přes to, že to zdánlivě neypadalo tak růžově jako nové lodičky, které jsem ukazovala, protože jsem chtěla lajk, tehdy poprvé jsem si uvědomila, že je můj pocit štěstí a spokojenosti na docela jiném levelu. Byl to celkem šok a možná by to taky vyšlo na pěkný příspěvek, každopádně - ta změna byla především v tom, že jsem v tom štěstí naprosto ztratila potřebu něco hledat, po něčem toužit, snažit se najít vnitřní klid a souviselo s tím i to, že jsem přestala řešit svůj mindrák - přestala jsem se sronávat s ostatními...protože najednou nebylo co srovnávat. Já jsem se měla tak šťastně, jako málokdo.. nepotřebovala jsem od nikoho, aby mě chválil, aby mi dával lajky, aby mě "četl"...najedou jsem nepotřebovala vůbec nic z toho...nepotřebovala jsem se ujistit, že jsem hezká, protože jsem díky němu měla pocit, že jsem nejkrásnější. nechtěla jsem strávit čas nahrávánm fotek na web, protože bych se připravila o dvacet minut jeh úsměvu, který mi vynahradil tisíc lajků...nechtěla jsem už ani fotit výlety, kde všude jsme byli, protože je mi jedno, jestlii to ostatní ví nebo si myslí, že sedíme celý den na zadku, protože já měla šťastné odpoledne. Občas fotku dám, jednu, dvě...aby se vidělo, že žiju a abych o ty fotky náhodou nepřišla, když mi shoří počítač:) Je to strašně hezký pocit, vědět, že žiju v takové harmonii se svými vnitřními potřebami a přáními, že je mi uplě jedno, co si o mě ostatní myslí..a to jsem s tím bojovala dost:) Snad chápeš,co jsem chtěla tímhle říct.... já s tvojí maminkou souhlasím v každé větě a moc ti přeju, abys zjistila třeba, proč je pro tebe tak těžké tohle přijout a žít přítomností... ono to blogování taky tuhe myšlenku dost rozptyluje, to je fakt...( Sru)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Ahoj Sru, děkuju za komentář. Jsem ti za něj vděčná :). Nastavila si mi zrcadlo zase z trochu jiného úhlu. :) Neminuly mě pochybnosti o tom, jestli něco nědělám "špatně" a jak bych to mohla udělat "lépe" a v momentě, kdy jsem četla tvoje slova, mi naskočilo i spoustu "obhajovacích" myšlenek. Jenže ty se pomalu rozplynuly . Každý máme vlastní cestu. Někdo má potřebu ji sdílet "veřejně" (a je v tom nepochybně velký kus "ega") a někdo ji měl a už nemá a někdo tu potřebu něměl nikdy. Všechny formy, jakými žijeme, jsou ale v pořádku. A to, co nás v těch "formách" potká jsou jen ukazatele, a lidé kolem nás jsou zrcadla nás samých. Tento článek v tobě vyvolal nějakou reakci, kterou si potom měla potřebu sdílet a tak trochu to ohodnotit, že to, co píše Lenička je "správně" a to co já, to už ani moc ne. Viděla si v tom, co jsem napsala sebe v minulosti. Pravděpodobně, to je zase moje vnímání. Jenže jinak to ani vnímat nemůžu. Opravdu máme každý svou cestu, svoje vnímání a svoje situace, do kterých se dostáváme ... a můžeme si s nimi dělat, co chceme... třeba si s nimi hrát, pozorovat je, prožít, nechat je projít a nelpět na nich ... například :) Tereza

      Delete
    2. díky za reakci. Nechtěla jsem tak hodnotit bohužel a už kdž jsem to psala(impulsivně, rychle), nenapadlo mě jak to vyjádřit lépe, kdybych měla čas, asi bych to sesumírovala jinak, v tu chvíli mě to nešlo napsat nějak rozumněji.Proto to působí jako že Lenička "správně" ... v postatěano, ale hezké to není...měla jsem apsat, že jsem s ní souhlasila častěji:). Tou otevřenou reakcí jsi mě potěšila a pěkně to vystihla. je taky pravda, že každý má jinou vnímavost. upřímně by mě docela zajímalo, jaké myšlenky tě při čtení mých reakcí napadly, ale na to asi není prostor v komentech. A je fakt, že jestli tahle rovnice "jsem vnitřně spokojená sama se sebou -> sama se zklidním a mám větší tendence tou přítomností žít" neplatí automaticky jen tím, když se to stalo jen mně...ale třeba jsem si říkala, že tě moje zkušenost něco připomene (a možná taky ne) třeba hledáš něco jiného...já to psala s vědomím, že ti zkusím nějak sdělit co se mi stalo a hodně mě v životě překvapilo v souvislosti s prožíváním.:) Asi nic víc si z toho neber a opravdu jsem ani v nejmenším nechtěla v tobě vyvolat pochyby nebo pocit, že něco děláš špatně. A jak říkáš, lidé mají různé důvody pro to, proč činnost dělají :) Vidíš, a teď už mám přesně v hlavě, jak bych ten příspěvek napsala, aby vyzněl lépe..ale doufám, že jsem to vysvětlila. Věechny formy jsou v pořádku, jak píšeš. Občas to nešťastně vyjádřím, ale ten point tam snad je:) s.

      Delete
    3. Ono to, co jsem napsala já i Lenička je v podstatě povídání o tom samém, jen s jinými přožitky, s jinými zkušenostmi, s jiným vnímáním a jiným způsobem vyjádření. Všechno, co píšu jsou slova, kterými se snažím vyjádřit, co prožívám a vnímám. Jsou určitě zkreslené, protože slova jsou omezená. A možná bych to dnes psala zase jinak. Ale reflektují nějakou mou "cestu" a je to stejně "přítomné" jako to, že něco prožiješ, ale už to nepotřebuješ nikomu sdělit. Já tu potřebu teď mám. K mojí "přítomnosti" patří to, že si všímám detailům a pak si je i vyfotím a kolikrát sdílím na sociálních sítích nebo o nich napíšu. Určitě k tomu celém patří i ty lajky, nenalhávám si ani nikomu jinému, že ne. Jen tohle konkrétně není to, co mi způsobuje ten vnitřní pocit "souladu", který mám a zároveň nemám. Nelpím na tom. Je to jedna z forem, kterou jsem si vybrala a je to pomíjívé, plyne to, mění se to. Nemůžu něco "najít" a "pochopit" a pak už to mít napořád.. Ani nehledám nějaký "cíl", prostě si jen hraju a pozoruju, co se ve mě děje.

      Vážím si, že jsi mi napsala. Opravdu každou reakci (a vůbec ne jen na blogu nebo na internetu celkově) beru jako zrcadlo, které mě nutí podívat se do sebe a pozorovat, co se mnou která reakce dělá. Prvotní myšlenky, které mi naskakovaly u tvých reakcí, bylo "že jsi to nepochopila" a "že je to přece úplně jinak"... Jenže ono to je přesně tak jak to je :). Je to přesně tak, jak to vidíš a vidíš v mých slovech, příspěvcích nebo fotkách přesně to, co chceš vidět. A když tohle píšu, píšu to v podstatě o sobě :). Všechno si reflektuju skrz sebe a tohle uvědomění a prožití si tohoto "faktu" mi dává svobodu přistupovat k jakékoliv reakci otevřeně a s láskou. Po tom, co nechám všechny myšlenky plné strachu a pochybností (které existují a netřeba se jich "bát") odějít :) ... Tereza

      Delete
  4. Ahoj. Prozradíš nám, jak se přihodí, že dcera mluví o svojí mamině jako o "Leničce" a ne jako o "mamince"? :) Lucka

    ReplyDelete
    Replies
    1. Ahoj Lucko, to je dobrá otázka :). Upřímně si už přesně nepamatuju, když jsem mamince začala říkat Leničko, ale tuším, že to mohlo být tak před 5-7 lety a asi jsem s tím začala, protože můj brácha začal Leničce říkat "Lenko" a já se asi inspirovala, ale zdrobnělina se mi líbila víc :) ... každopádně to pak prostě tak vyplynulo, je to pro nás obě úplně přirozené :). Měj se hezky, Tereza

      Delete