Roadtrip po Norsku 2015: 3.den - Kjerag

Cesta na Kjerag byla dech beroucí (doslova!), vyčerpávající a boží. Strmé skály nahoru i dolů, brodění se přes vodu, hustý déšť, vítr bijící do tváří, hlava v oblacích. To je hlavním tématem dnešního článku a ... možná, že si budete moct přečíst dvě verze stejného příběhu ... jen říkám ... radši čtěte dál :) ...

Nejdřív s námi ale pojďte na kávu do barevné stavangerské kavárny CoffeeBerry, kde kávu opravdu umí. A nemluvím jen o tom, že mladý pan barista nám všem "nakreslil" mléčné srdíčko. Káva byla prostě dobrá a lahodná. A prostředí útulné a o té půl desáté dopoledne v sobotu tam ještě nikdo nebyl. O den později v neděli, když jsme procházeli okolo, už bychom si ale nesedli. Jestli někdy budete v Stavangeru a vyhledáváte příjemné kavárenské prostředí, CoffeeBerry nevynechejte, fakt! :)

Přesunem se o hodinku dvě později, je asi jedenáct hodin a my nasedáme do auta, abychom objeli fjord a dostali se na druhý konec obrovské chráněné oblasti Frafjordheiane, kde se nachází hora Kjerag, která se rozkládá na východní straně Lysefjordu. Nějak se v těch fjordech už ztrácím... :) Každopádně na západě a na druhé straně Lysefjordu se nachází ještě Preikestolen, další oblíbené místo pro turisty. Mezi těmito místy je zhruba 60km, jen pro představu, jak jsou některé fjordy velké.

Túru  na Kjerag lidé absolvují hlavně kvůli "Kjeragbolten", tedy takovému tomu šutru, co uvízl mezi dvěma skálami a který jste už stopro někdy viděli minimálně na fotce.

Já byla nadšená už z cesty autem, poprvé jsme při našem roadtripu viděli modrou oblohu a scenérie, co jsme míjely, byly ... no, však koukněte na fotky.

Celý tento výlet jsem si uvědomovala, jak jsem maličká. Ale taky, že můžu žít "velce". Že můžu rozpouštět strach v lásce, že nemusím ulítávat na myšlenkách a naopak je nechat létat. V tom obrovském prostoru. Že můžu dělat co chci a užít si jakoukoliv životní formu, aniž bych na ní ulpěla.

Roadtrip po Norsku 2015: 2.den - Dopoledne v Bergenu, nekonečná cesta a několik trajektů

Probouzíme se do pátečního rána a venku je šedo, prší a je zima. Norský podzim v plné síle. A nás čeká další veskrze cestovní den. Ještě před odjezdem do centra Bergenu vymýšlíme trasu, jakou se nejlépe dostaneme dolů na jih do Stavangeru a zároveň rezervujeme pokoj přes airbnb na dnešní noc.

V Norsku, a zvlášť na západě a pak v horách je totálně nepředvídatelné počasí. Během hodiny a půl, co jsme strávili v Bergenu lilo, foukalo, kapalo, pak zase lilo a na pár minut jsme snad viděli i vykukovat slunce. Tomu se ale přes obrovskou mlhu, která se valila celým městem, moc nedařilo zůstat na obzoru.

Výhled z našeho airbnb bytu. To ještě bylo něco vidět.

Naše hlavní cesta vedla jak jinak, než do ... kavárny. Vyhlédla jsem si tři, všechny na podobné adrese hned u hlavního centra a ta, do které jsme se vydali na vynikající šálek kávy, byla po naší cestě nejblíž. A tak vyhrála. :) Nutno ale říct, že BKB byla fakt příjemná. Voněla v ní čerstvě pražená káva, slečna baristka se nás zeptala, jestli si přejeme kávu radši ze světle pražených zrn nebo z tmavě pražených (doporučuju ta světle pražená, káva je z nich jemnější, ale zároveň chuťově výraznější) a malé dortíky, co jsme si k ní daly, byly taky chutné. Počas pití a jezení jsme si navíc prohlíželi a pročítali knihu o srbské umělkyni Marině Abramovič. Je známá třeba tím, že když se kdysi se svým profesním i soukromým partnerem Ulayem rozcházeli, každý z nich se vydal z opačné strany Velké čínské zdi, potkali se někde uprostřed a rozloučili se. Pokud vás tato dáma zajímá víc, je tu vždycky jako odrazový můstek wikipedia :)

Jestli máte v plánu se v Bergenu zdržet déle a máte chuť na dobrou kávu, doporučuju ještě Det Lille Kaffekompaniet a Krok og Krinkel Bokcafé. Tam bych se určitě vydala já :).

Roadtrip po Norsku 2015: 1. den - Lesy, tundry, hory a večerní Bergen

Vsadím se, že jste nikdy na žádný trip nebyli méně připravení, než my tři! 

Včera v noci jsme se vrátili z 4-denního roadtripu po západním a jižním Norsku a když jsme ve čtvrtek dopoledne vyjížděli, věděli jsme akorát, že míříme na Bergen. To zní jako dostatečně dobrý plán, říkáte si? No, v Norsku je to malinko složitější. Ujet 500km může trvat i 10 hodin a pokud se rozhodnete kochat všudypřítomnou přírodou a občas zastavit, ještě tak hodinku dvě přidejte. Cesty se tu klikatí podél fjordů, neustále stoupají nebo klesají a čas od času se zúží natolik, že dvě auta naráz neprojedou. Tento zádrhel se ale stává sporadicky - na celé trase potkáte dohromady maximálně desítky aut. Taky jsou plné dlouhých tunelů a občas máte pocit, že jste se ocitli v jeskyni a když se podíváte do čeho jsou vysekané, nejste tak daleko od pravdy. Občas rádio v autě přeruší vysílání se zprávou, že nějaký tunel je uzavřený a tak stojíte uprostřed "ničeho" s žádnou možností úniku. To se nám stálo málem, jeden tunel uzavřeli pár minut potom, co jsme jím projeli...

Plán jsme měli opravdu minimální. Když mi na jaře psala moje sestřenice Kristýna, že chce v září přijet a ráda by se podívala i za Oslo, přišlo mi to jako báječný nápad. Pak jsme si napsaly na začátku září něco ve stylu: "Hele, neměli bychom začít plánovat?" a pak tu Kristýna najednou byla, Radan půjčil auto a kroutil hlavou nad tím, jak málo toho o naší cestě víme. Ale vyjeli jsme. A já o tom teď chci psát, abyste se o naší cestě něco dozvěděli :). A taky, abych s vámi sdílela zážitky, protože za to stály.

První "zastávku" jsme měli hned za Oslem. Přes hodinu jsme stáli v koloně, a tak jsme tento čas využili k focení selfies :). Řeknu vám, když se fotí dvě baby a jeden Radan, stojí to alespoň 20 fotek, než vyberete jednu, kterou "schválí" všichni! (to jen taková vsuvka) :)

Vyjeli jsme z upršeného Osla a podobné počasí se nás drželo téměř celou cestu. Upršené a mlhavé. Ale takové jsem si vždycky Norsko představovala. Nekonečná údolí plná jezer, fjordů, hor a nad nimi mlha.

Asi dvě a půl hodiny za Oslem, kousek od Nesbyen, jsme jeli kolem tabule, která hlásí "Gardnos Meteorite". Přejíždíme ji, ale pak si říkáme, že "co kdyby" a vracíme se zpátky. Tabule pak hlásí ještě fakt, že jsme mimo sezónu a tudíž je zavřeno. I tak se vydáváme po polňačce nahoru, zaléhají mi uši a za devět kilometrů dojedeme na místo. Na místo, kde před 546 miliony lety udeřil meteorit o průměru 300 metrů. Díky obrovské síle se pak vytvořil kráter s průměrem 5 kilometrů. Pokud pojedete v létě, tuto zastávku stopro doporučuju :). Mimo sezónu je to prostě krásný jehličnatý les s barevnými mechy a rozbouřenou řekou.

O kousek dál byl omezený provoz silnice a tak několik minut čekáme, než na nás přijde řada a my můžeme následovat auto s velmi vtipnou cedulkou. No, ve skutečnosti znamená "Ledebil" něco jakou "vedoucí vůz", ale prostě jsme to museli vyfotit :).

opuštěná vlaková stanice na konci světa

Stoupáme a panaromata se mění. Místo nekonečných lesů vidíme nekonečné tundry. "Trvale zmrzlá půda tundry zabraňuje růstu stromů. Velmi krátké vegetační období, kdy roztává tenká svrchní vrstva půdy, umožňuje život zakrslým formám vegetace. Hojně se tu vyskytují bříza zakrslá, keře rostoucí na vřesovištích, mechy a lišejníky." (zdroj: Wikipedia)

Přijde mi to úžasné, protože ten přechod je docela náhlý. S nadsázkou se dá říct, že projedete tunelem a jste v jiném vegetačním pásu. 

Drammen & Tønsberg: Jak jsme se v sobotu večer rozhodli a v neděli dopoledne vyrazili na výlet ...

Je neděle před jedenáctou a my s Radanem nasedáme do auta, pouštíme norské rádio a vyrážíme směr ... dobrodružství. Žiju tady už dva roky a hlavně, že lítáme po Evropě ... ale Norsko je pro mě zatím taková "země neprobádaná" ... A tak když Radan jen tak mezi řečí prohodil, že máme k dispozici auto, mně hned v mysli naskočilo jediné slov: VÝLET!

Probudili jsme se po lehkém sobotním flámu někdy po deváté, Radan nám připravil vajíčka na měkko. Někdy v tom čase jsme se rozhodli, že naše cesta bude vést do Drammenu. 

Drammen od Osla není vůbec daleko. Jeli jsme asi 40min po dálnici, každou chvíli tunel, pochopila jsem, že takto to tu prostě funguje. Při příjezdu město vypadalo moc hezky. V podstatě v kopcích. Při procházení se už to tak znatelné nebylo. Bylo mrtvo, minimum lidí, obchody zavřené. To není v Norsku nic neobvyklého. 

Procházíme kolem pivovaru "Aas", což je nejstarší norský pivovar. Mám s tímto pivem docela vtipnou historku, uvidíme, jestli se mi podaří ji i vtipně podat :) ... Před dvěma lety jsem pracovala v norské restauraci. Byla jsem tam sotva týden, norsky jsem uměla možná "děkuju" a "nashedanou" a nějaký pán se mě při objednávce ptá, jaký druh piva máme. V té době netuším, ale nenápadně koukám za sebe, abych zjistila, že "máme pivo Ás" ... pán se rozesměje, mně dochází proč a on mi říká, ať to už radši nikdy neříkám :)). Ass se v norštině vyslovuje zhruba jako "Os", zatímco já jsem mu nabízela pr...zadek... No. :)

Pak míříme ke kostelu, zrovna v něm probíhá mše a já si říkám, že tam jsou asi všichni lidé "schovaní" ... Pak procházíme hřbitov a dostáváme se k parku, kde jsou další lidé, hrající si s dětmi na hřišti. Vidíme outdoorovou posilovnu, hned vedle dlouhé promenády podél řeky Drammenselva. Chvíli se tam zastavíme, ale Radan se už nemůže dočkat, až mi ukáže něco "hodně cool", jak sám říká :). Jde o river harp neboli "říční harfu" a jsou to dvě instalace postavené naproti sebe přes řeku, které vydávají zvuky. Ale ne tak ledajaké, jde o zvuky, které vytváří měnící se proud vody a taky kmitání mostu "Ypsilon", které je postaven hned vedle. Souhlasím s Radanem, že je to "fakt cool", i když tomu z "vědeckého hlediska" vlastně moc nerozumím. Je to ale pozoruhodné a je to pravděpodobně největší atrakce města.

Cheesecake Cookies

Zbylo mi trochu krémového sýru a rozhodování, jestli si ho namažu na chleba a nebo z něj něco vytvořím, nebylo zas tak těžký :). Dnes jsem strávila celé dopoledne v kuchyni, nenechala se rozptylovat ničím a nikým a nutno napsat, že mi to moc prospělo. Posledních pár dní mívám takové zvláštní nálady a je zajímavý to pozorovat, ale o tom napíšu někdy příště, dnešní recept s tím nemá nic společného :).

... Když mi tedy zbylo trochu toho krémového sýru a rozhodla jsem se, že ho využiju na nějaký dezert, napadlo mě, že bych z něj mohla zkusit "upatlat" cookies. Cookies peču ráda. Dá se vymyslet milion příchutí, dobře se jedí a jednoduše se přenášejí, což je výhoda, když jdete na návštěvu a chcete s sebou něco vzít. Tento recept jsem vymýšlela a zapisovala tak nějak za pochodu, ale jak teď ochutnávat, říkám si, že příště by to chtělo ještě nějakou náplň. Jinak jsou ale vynikající. Vláčné, tak akorát sladké a když zavřete oči, tak i jako ten cheesecake vám budou připadat :). Tak co, zkusíte je taky?

LOVE (6): Jak jsem našla perfektního forografa i kameramana + květinová & dekorační inspirace

Máme fotografa, máme kameramana a celé tohhle zařizování trvalo doslova pár hodin!

Nevím, kdy přesně jsem psala poslední díl "LOVE", ale cítím, že je čas na další novinky :). Konečně jsem ve fázi, když (až tak moc) nevařím z vody a tudíž je o čem psát. Nebo ... zas tak moc není, protože celou novou informaci jsem vyklopila hned v první větě. Ale je to sranda, protože si pročítám první díl "LOVE", co jsem psala zhruba třemi měsíci, ve kterém píšu, že "podle pinterestu bych už dávno měla mít místo, fotografa i kameramana..." a tehdy jsem neměla nic a nikoho konkrétního na mysli a od včerejška můžu všechny tyto položky "odfajfknout". Což je super a mám obrovskou radost, jak to zatím plyne uvolněně a otevřeně a že zrovna tento fotograf a zrovna tento kameraman budou součástí toho našeho "svatebního týmu". Těžko říct, kolik mouder můžu prohlásit po pár poslaných mailech ohledně svatby, ale zatím mi z toho vychází fakt, že když se vyhnete přehnaným formalitám a vážnosti a hlavně budete "v souladu sami se sebou" a upřímní a přímí, přitáhnete k sobě lidi, kteří mají podobnou energii i "vizi" jako vy a zároveň i zjistíte, komu ta vaše (energie i vize) zas tak nesedne. A to je obojí skvělé. Všechno do sebe zapadá. Jména samozřejmě zveřejním, ale na to je ještě čas :). A abych nezapomněla, velké díky patří Elišce!

Rýsuje se i cukrářka, která je opravdu šikovná a profesionální, i když tam si zatím úplně jistá nejsem. Čím dál tím víc si hraju s myšlenkou oslovit nějakou šikovnou blogerku/blogerky. A tak pokud to některá teď čtete a chtělo by se vám do toho jít s námi, tak se určitě ozvěte! :) Kromě dortu a candy baru s Radenem uvažujeme ještě nad jinými "bary" - takový waflový, zmrzlinový, pájový a nebo třeba slaný bar taky nezní vůbec zle. Bude nás tam hodně, jídlo formou rautů a takovéto "sekce", kde si každý vybere, co bude chtít ... co si o tom myslíte vy?

A ještě na něco jsem se vás chtěla zeptat. Jaký máte názor na podávání tvrdého alkoholu? Vím, že na Slovensku je běžné mít k dispozici hodně alkoholu, ale mně se to upřímně moc nezdá. Určitě jsem pro pivo i víno, ale s těmi likéry si prostě nejsem jistá. Jakou máte zkušenost vy?
...

Rande s Oslem

Po práci nejdu domů. Je krásně, sluníčko svítí a i když je podzim ve vzduchu,před chladem mě chrání kabát, který mi dala Terezka předtím, než se odstěhovala. Od divadla se vydávám bočními uličkami k opeře. Připadám si trochu jako "cestovatelka v dosud nepoznané zemi". Jiný pocit, jiná reakce, jiný pohled. Čistý štít. Pořád.

Stejné místo a snad i úplně stejná fotka, jako ta první, jen s pár minutovým odstupem. Tato je víc "dramatická" :)

Podzimní jablečná buchta

Ani už nevím, kdy jsem naposledy přidávala recept. Tuším, že to bylo v červenci. No, dá se říct, že tento blog už dávno není "receptový", což beru prostě jako takové "plynutí", jako takový přirozený průběh a je to prostě neutrální fakt :).

Tak jako tak jsem měla v plánu sem přidat dva recepty... jenže se musím k něčemu přiznat. Zapisovala jsem si je oba na kousky papíru, když jsem byla doma, a jednoduše netuším, kam jsem je dala. Jestli vůbec ještě "žijou". A tak je dost možné, že tyto konkrétní recepty (tedy to, co z nich vyrobíte) už nikdy světlo světa nespatří, ale ono to zas tak moc neva, protože vždycky budou další recepty ...

třeba ten dnešní je super. Tentokrát jsem ho nevymýšlela já. Míváme ho teď každý den v kavárně a jde o vynikající jablečnou buchtu vonící po skořici. Klasika, ale ty mají něco do sebe, co říkáte? :)

Musím se jít nachystat na "dívčí párty", tak to nebudu protahovat a pustím se rovnou do receptu...

Hodina a půl.

Kráčím ulicemi Osla, v ruce držím cappucino s jedním shotem espressa, prší a já nemám deštník. Schovávám se do kapuce a přidávám na kroku. Mířím do posilovny. Nebyla jsem v ní už dobrých pár týdnů, ale tentokrát mě to tam prostě táhne. Strávila jsem půl dne "nic neděláním", nebo možná "bytím" a najednou měla potřebu zapojit i tělo. A tak vstupuju do velkého prostoru, který je v šest odpoledne/večer přeplněný lidmi. Přezouvám se, vlasy si pletu do francouzského copu a vyrážím "si zaběhat" na pás. Ani si nepouštím vlastní hudbu, tak nějak tuším, že ji dnes nebudu potřebovat. Hned na začátku nastavuju běžící tempo a pak jen běžím. Vnímám každý svůj pohyb, ale nevšímám si okolí, hudby, co hraje z repráků a své myšlenky nechávám jen proplouvat. Naskakuje mi jich hodně. Jak zařídit byt a jak to udělat, aby se nám vešla postel do toho malého pokoje. Jestli tu komodu namalovat nebo ne. Že už fakt musím najít fotografa na svatbu a o cukrářce ani nemluvím. Jestli "tam" mám na podzim jet a nebo spíš radši ne... Vědomě všechny myšlenky zaznamenám, ale prostě je nerozvíjím. Pozoruju svůj dech a pohyb a když někde ucítím bolest, "pošlu" jí jeden hluboký nádech a výdech a bolest odchází a nebo prostě není výrazná, aniž bych se ji snažila za každou cenu potlačit. To je jinak zajímavá věc, co jsem vypozorovala -  že existují jakoby dva "druhy" bolesti. Jedna je ta fyzická, to, že někde něco píchá, bolí, do něčeho narazíme a tak. To bolí. Ale když to pak ještě umocníme myslí a tím, že si k té bolesti vytvoříme příběh, to je teprve bolest. Daleko trvalejší a přitom docela "zbytečná". :)