Hodina a půl.

Kráčím ulicemi Osla, v ruce držím cappucino s jedním shotem espressa, prší a já nemám deštník. Schovávám se do kapuce a přidávám na kroku. Mířím do posilovny. Nebyla jsem v ní už dobrých pár týdnů, ale tentokrát mě to tam prostě táhne. Strávila jsem půl dne "nic neděláním", nebo možná "bytím" a najednou měla potřebu zapojit i tělo. A tak vstupuju do velkého prostoru, který je v šest odpoledne/večer přeplněný lidmi. Přezouvám se, vlasy si pletu do francouzského copu a vyrážím "si zaběhat" na pás. Ani si nepouštím vlastní hudbu, tak nějak tuším, že ji dnes nebudu potřebovat. Hned na začátku nastavuju běžící tempo a pak jen běžím. Vnímám každý svůj pohyb, ale nevšímám si okolí, hudby, co hraje z repráků a své myšlenky nechávám jen proplouvat. Naskakuje mi jich hodně. Jak zařídit byt a jak to udělat, aby se nám vešla postel do toho malého pokoje. Jestli tu komodu namalovat nebo ne. Že už fakt musím najít fotografa na svatbu a o cukrářce ani nemluvím. Jestli "tam" mám na podzim jet a nebo spíš radši ne... Vědomě všechny myšlenky zaznamenám, ale prostě je nerozvíjím. Pozoruju svůj dech a pohyb a když někde ucítím bolest, "pošlu" jí jeden hluboký nádech a výdech a bolest odchází a nebo prostě není výrazná, aniž bych se ji snažila za každou cenu potlačit. To je jinak zajímavá věc, co jsem vypozorovala -  že existují jakoby dva "druhy" bolesti. Jedna je ta fyzická, to, že někde něco píchá, bolí, do něčeho narazíme a tak. To bolí. Ale když to pak ještě umocníme myslí a tím, že si k té bolesti vytvoříme příběh, to je teprve bolest. Daleko trvalejší a přitom docela "zbytečná". :)

Běžela jsem hodinu a tři minuty, pak jsem se zastavila a i když to pravděpodobně zní zvláštně, jakoby se zas všechno kolem mě "zaplo". Ale není v tom nic moc "spirituálního", jako že bych byla někde jinde nebo tak, spíš jsem tak nějak hodinu meditovala a shodou okolností při tom spálila 500 kalorií. :) Slézám z pásu a mám pocit, že se buď vznáším a nebo je podlaha v pohybu. Obojí je silně nepravděpodobné. Posilovat nejdu, což koneckonců moc v posilovně nedělám. Zato protahování věnuju alespoň půl hodinu. Roztahuju nohy, bolí to, ale s každým dalším výdechem moje břicho klesá níž a níž k zemi a dochází mi, že "(roz)cvičit" se dá téměř všechno. Jen to možná nejde tak rychle jako když mi bylo deset. Když chci udělat provaz nebo vykopnout nohu hoooodně vysoko, prostě se musím nejdřív protáhnout. Ale jde to. Většina "zádrhelů" je v mysli - (je ego). Ale jak úžasné je zjištění, že to nejsem tak úplně já. Že se nemusím nechat ovládat něčím, co je postavené na vytvořených dráhách, na představách, domněnkách a co je silně limitované. Že (se) můžu otevřít (v) prostor(u) a být tady, teď a s tím, co PRÁVĚ je.