Rande s Oslem

Po práci nejdu domů. Je krásně, sluníčko svítí a i když je podzim ve vzduchu,před chladem mě chrání kabát, který mi dala Terezka předtím, než se odstěhovala. Od divadla se vydávám bočními uličkami k opeře. Připadám si trochu jako "cestovatelka v dosud nepoznané zemi". Jiný pocit, jiná reakce, jiný pohled. Čistý štít. Pořád.

Stejné místo a snad i úplně stejná fotka, jako ta první, jen s pár minutovým odstupem. Tato je víc "dramatická" :)

Cestou domů pak pozoruju svoje myšlenky. Hezky mezi nimi pluju. Myslím na to, že mám všechno. Všechno, co si přeju, si plním. Občas je to jindy, než si mé "já" naplánovalo a občas to má jinou formu, než si mé "já" představuje... A to je v pořádku. Svět se netočí kolem našich "já", všichni jsme "jedno". Ale když přijmeme zodpovědnost za to "své já" a zároveň se s ním neztotožníme, můžeme si hrát a radovat se a smutnit a bádat a tvořit a vědět, že to celé plyne, pluje, pomine ... že to je, v tento okamžik. A teď už zase jinak. A to je prostor. A svoboda :).

Buďte. Sebou. A přejte si :).