.. like from my diary II.

V Oslu je téměř nemožné najít kavárnu, kam by se dalo sednout a jen tak být. Nebo psát. Ale jen téměř. Nakonec jsem našla. Na Aker Brygge. Jmenuje se Kaffebrenneriet a tady na Aker Brygge je jen jedna z mnoha, jedná se totiž o síť norských kaváren. Tak jako skoro všude jinde v Oslu, nemá wifi. Ale má dobré kafe.

A tak tu sedím, ráda, že konečně mám kde, občas při tom kouknu do zrcadla, které je pověšené přímo přede mnou, zrovna zavál studený vzduch zvenku, to když přišel další člověk chtějící svůj horký nápoj. A zase. Díky tomu zrcadlu mám i dobrý výhled. Kavárna je opravdu maličká, nemá ani záchod. Hraje příjemná hudba, jako kdybyste si na Spotify pustili „mood písničky“ s tématem „your favorite coffeehouse“. Je tu všehovšudy 12 lidí, ostatní si berou kávu s sebou.

Nedávno mě napadla otázka, jestli „patřím do Osla?“ A pak další, co to znamená „patřit někam“? Žiju tady s mužem, který ve mně probudil lásku. Čistou a nekonečnou. Je tu slečna, Češka, která ve mně, ač se neznáme dlouho, vyvolává pocit, který ve mně vyvolalo jen pár dalších lidí, a tito lidé jsou mými nejbližšími přáteli. I přes tu relativně krátkou dobu co jsem tady jsem měla výbornou práci, která mě bavila, kterou jsem každý den dělala, jak nejlépe jsem uměla, přestože jsem v ní nezachraňovala životy ani nic podobného. A ač vím, že štěstí nepřichází zvenku, zaplnilo to celou mou přítomnost.

Teď práci nemám. A mám všechen čas, doslova, který můžu trávit, jak chci. Včera jsem celkem náhodně viděla video Eckharta Tolleho, který odpovídal na otázku: „Jak se nezbláznit, když jste bez práce“. Odpovídal na ni dívce, která mu napsala, že už je několik let bez stálé práce a cítí se deprimovaná a „nemůže to vydržet“. A Tolle mluvil právě o tom, že člověk bez práce má tu úžasnou, jedinečnou možnost „dělat si co chce“. To, co všichni celou dobu tak chceme a když to „máme“, tak se tím a z toho trápíme. Můžeme dělat to, co nás baví a rozvíjet se v tom, můžeme se pustit do něčeho nového, náhodného, anebo naopak do něčeho, co jsme se tak dlouho chtěli zkusit, naučit se. Můžeme jen tak být. Tady, teď, v přítomnosti. Můžeme všechno. Tak proč si tolik z nás vybírá trápení se? Proč ze sebe děláme oběti? Proč se tolik z nás sžije s myšlenkou „jsem neschopný, neumím si ani najít/udržet práci“ a nebo "ten život je ale nefér, co jsem komu udělal, že nemám príci", místo aby (jsme) přijali situaci takovou jaká je, a když se (nám) nelíbí, změnili ji.

Přestože jsem bez práce, aktivně ji budu hledat až od března. A do té doby si na to vzpomenu jen v případě, že jdu okolo nějaké úžasné kavárny, kde by se mi líbilo pracovat a zapíšu si do poznámek její jméno, abych do ní mohla zajít se svým životopisem. Moje dny zaplňuje to, co mi zrovna dává pocit štěstí. Je toho hodně a ve své podstatě je úplně jedno, co to je... Takže patřím do Osla? Myslím, že ano. Myslím, že patřím přesně tam, kde právě jsem. Jinak bych tu přece nebyla :).

Dopila jsem kafe. Lidé se tady v této malé útulné kavárničce pěkně prostřídali, to jen já tu pořád sedím. Za chvíli budou zavírat. Je čas jít. Projít si Aker Brygge a vydat se domů. Možná si po cestě koupím sushi. A večer dám pusu svému muži a usměju se na něj. A on na mě.