No a tak jsem si třeba přečetla o oddělování krásných a nablýskaných věcí od "opravdového života" nebo návod v několika bodech, jak být šťastný, a nebo o instagramové hvězdě, která se "vzdala" svého povrchního "falešného" virtuálního života, který ji pohltil, aby začala dělat něco "opravdového", do velké míry taky online.
Snažila jsem se přijít na to, jak funguje naše ego. A na nic převratného jsem (nečekaně) nepřišla :). Vnímám ale, že (naše) ego se váže "na senzace" a většinou ty bolestné. Vytváří v nás tu potřebu boje, iluzi toho, že když přestaneme bojovat, ztratíme tím sami sebe a vzdáme se toho, o co usilujeme. Co když se tím bojem a přemáháním sami od sebe spíš vzdalujeme?
Kdybych vám sem vkuse psala o nejúžasnějších zážitcích, co jsem kdy zažila a nebo o tom, jak jsem šťastná a všechno je úžasné a nádherné a dokonalé, asi by vás to chvíli bavilo, motivovalo a přáli byste mi to, ale po čase byste si možná začali říkat, že "tady něco nehraje", že to nemůže být pravda a že "opravdový život" je o něčem jiném. Že si žiju na nějakém obláčku.
Mnohem víc by vás pak možná zaujalo psaní o poruchách přijmu potravy, rakovině, alkoholismu nebo nevěrách a možná by vás při čtení napadlo: "Aha, tak teď se nám svěřuje s tím skutečným vnitřním životem, je tak silná, že to zvládá."
Nepíšu tyto řádky, abych se někoho dotkla. Jen se vám chci svěřit s tím, co se ve mě děje a vlastně to touto formou trochu "pustit". Před pár dny jsem mamince Leničce psala: "...trochu mě "mate" to neustále rozdělování se ... furt nějaké škatulkování a zařazování se a jaké co má být a jaké nemá a jak se to musí všechno vybojovat a když jednou za čas "neukážeš", že i ty se občas trápíš, tak to určitě jen předstíráš a jsi jenom ten "sluníčkář", co něco potlačuje ... je pro mě fakt zajímavé pozorovat, co se ve mně děje a stále častěji se mi "daří" vidět "za to" téměř hned ... vidět za tu iluzi všeho toho, co žijeme ... neustálé potlačování a předstírání a přitom "stačí" věci brát tak, jak jsou a žít to, co JE ... nepotlačovat, nesnažit se něco změnit myslí, přestat bojovat, uvolnit se... prostě žít naplno, co je."
Upřímně, nemám žádnou konečnou odpověď na to, co je "opravdový život". Nehledě na to, že to nevnímám tak, že mám život, co je "nějaký". Jsem život. A na úrovni svého ega, svého "já", budu vždycky někdy šťastná, někdy nadšená, někdy naštvaná a někdy zklamaná. A pak to zas přejde a bude to celé nanovo. Můžeme ale jenom na chvilku připustit, že celá ta "opravdovost" je jen iluze naší "vlastní osobní mysli". Každý máme svou jedinečnou. Možná pak přestaneme potlačovat a silou vůle měnit to, co jsme a prostě budeme. A v tom samotném bytí žádné "šťastný", "nešťastný", "trpící", "opravdový" neexistuje.
Terezko,
ReplyDeletedvakrát jsem si přečetla Tvůj článek,nejdřív rychle,pak pomalu a sama se zamýšlela nad tím,co píšeš a jak to vidím já.Je skutečně pravda,že se občas člověk snaží zaškatulkovat třeba někam,kam pak zjistí,že nepatří,a nebo,že není vlastně v životě pro nikoho vyjímečný nebo nějak zajímavý.
Opravdový neopravdový život žiju už 40 let a musím říct,že je to někdy zvláštní,že to utíká,sem tam si uvědomíš jak musíš něco změnit,začít pořádně žít tak jak chceš,ale prostě se Ti staví do cesty věci takové,že se musíš smířit a brát to tak jak to j.
Úplně jsem hltala to jak to vnímáš Ty a že se nad tím taky takhle zamýšlíš a líbí se mi to.
Musím ještě říct,že je pravda,že skoro většina lidí píše o svém štěstí,cestování a pěkných věcech,
ale co když to není všechno tak růžové ...proto jsem sedla a napsala jsem v posledním článku o tom,co jsem chtěla,trochu mi to pomohlo,ale nic se samozřejmě nezměnilo :)
Tvůj blog se mi moc líbí a jsem ráda,že jsem si tohle mohla přečíst.
Měj se zatím moc hezky .
Renča
Ahoj Renčo, děkuju moc za tvůj komentář! Těší mě, že jsi napsala, jak to vnímáš a že v tobě to, co jsem psala, nějakým způsobem rezonovalo. Podle mě je úplně v pořádku, že píšeme o těch hezkých věcech a klidně i to těch méně "hezkých". Prostě každý žijeme v tom "svém" světě, kde je všechno z toho ... Dobré, špatné, smutné, krásné ... všechno to v tom "našem" životě je. Spíš si ale připouštím, že to možná úplně nejsem já, že je ještě něco "za tím" :). Nevím, jestli to píšu dostatečně pochopitelně, ale lépe to neumím :). Půjdu si přečíst tvůj poslední článek! :)
DeleteDěkuju moc, vážím si toho. A i ty se měj krásně, Tereza
Terezko,musim rict,ze v tomto clanku jsem se ztratila....uz uplne... Takze nic k tematu nemam, nevim jak jsi to myslela, ale hlavni je, ze sis utridila myslenky. ...
ReplyDeleteMe pri cteni tohoto prispevku napadlo, jak jsem kdysi vnimala tvuj blog, kdyz jsi zacala psat. Mozna se podivis, mozna ne.... Ale puvodni motivaci vzniku blogu jsem sitak predstavovala, ze mladicka divenka, ktera se zamilovala, opousti rodinu ajede moc, moc daleko a nejakym zpusobem chce sve rodine dokazat, ze se rozhodla spravne, ze se o ni nemusi bat a ze je vse v poradku...proto ty neustale poozitivni prispevky....verim, ze ta divka nemusela nicdokazovat svetu....ale mozna nekomu ano...ze je stastna. Tak abyto bylo videt.... Mamince? kdo vi.... A z prvotniho usili se pak stala filozofie.... Mozna to tak neni, zde je jen pohled nezavisle pozorovatelky, jak to pusobi( lo).
Ahoj ... děkuju za komentář! :)
DeletePřiznám se, že jsem se v něm trochu ztratila ... nějak se tu navzájem "ztrácíme" :). Přečetla jsem si ho a nemyslela si NIC, vůbec jsem ho nepochopila :) ... tak jsem ho chvíli nechala být a vrátila se k němu později a jak to na mě působí teď je, že mi píšeš, že jsem se tak dlouho snažila přesvědčit samu sebe (a své okolí skrz svůj blog), že jsem šťastná, až jsem tomu uvěřila a vytvořila si kolem toho filozofii.
Pokud to tak je a nebo si to myslela jinak - máš pravdu. Je to přesně tak, jak si myslíš, že to je. Rozumím tomu, že to co tu píšu pro tebe může být "matoucí" a je to úplně v pořádku. Nemám v sobě žádnou skrytou touhu ti to vyvrátit :) ... Píšu tu o tom, co žiju, měním se a přicházím na nové a nové věci. Nejsem vkuse "šťastná". Ale jsem v souladu s tím, co se ve mě děje a co vytvářím :).
Zrcadlíš mi ale svým komentářem zajímavé věci :). Děkuju ti za to! Měj se hezky, Tereza.
Přiznám se, že jsem tvůj článek taky úplně nepochopila... Ale takové mě baví. Většinou to jsou totiž ty, kdy se autor do psaní tak ponoří, že nic neskrývá. Odhaluje své opravdové myšlenky, a to já mám ráda, ať už se v nich vyznám, nebo ne. Já se v těch svých vlastně taky nevyznám a filosofovat nad životem bych zřejmě zvládla dost podobně, možná hůř. Nebo hůř, jde to vůbec?
ReplyDeleteAhoj Míšo, děkuju! :) Je fakt, že některé články jsou hlavně pro mě, abych se vypsala z toho, o čem přemýšlím, co cítím, co vnímám. A píšu je "veřejně" právě proto, že jsou o tom, co "žiju" a říkám si, že to každý může chápat svým způsobem, čtenář nemusí nutně zkoumat, jak jsem to myslela já, jako spíš co to vyvolává v něm. A když to v něm nevyvolá nic a nebo nepochopení a nebo cokoliv jiného, je to úplně v pořádku. :) Měj se hezky, Tereza.
DeleteTerez děkuju. Píšeš to sice pro sebe jak sama říkáš, ale já v Tvých slovech našla kousek ze sebe a uvědomila si hned několik věcí, které jsem poslední dobou vzhledem k blogu řešila. Začala jsem hned psát článek protože to prostě taky hned muselo ven, tak jestli ho dopíšu, můžeš si ho přečíst, třeba v něm taky najdeš kousek pro sebe ;) A už se těším na tour po Vašem bytě, protože jsem prostě hrozný zvědavec :) Měj se!
ReplyDeleteRadko, děkuju! :) Těší mě, že jsi ten článek četla otevřeně a že jsi v něm ten kousek sebe našla! :) Koukala jsem na tvůj blog a četla ten článek z konce října. Tak jsem zvědavá na ten další, protože mám takový pocit, že by to spolu mohlo souviset :). Děkuju, že jsi napsala! :) A měj se hezky i ty! Terez
Delete