Podzimní melancholie

Mám před sebou poslední 4 dny v Oslu a už druhý den ležím s nějakou "podzimní chorobou" v posteli. A vůbec, Oslo už je taky celé zahlcené podzimem, stmívá se už před sedmou a začíná být velká zima. Radan se o mě celé dopoledne krásně staral, uvařil mi výbornou polévku a tak, ale tráví celé odpoledne a část večera v práci, takže mám několik hodin na zabavení sama sebe...

Většinou chodívám ven, což dnes bohužel nepřipadá v úvahu. Chodívám se jen tak procházet, pozorovat lidi a zvenku obdivovat všechny kavárny a restaurace, do kterých bych ráda zašla. Jen s cenami třikrát dražšími, než v ČR to nejde tak lehko. Snad ten čas, kdy to půjde lehko, přijde... Před pár dny mě do jedné z takových kaváren zval náhodný chodec-Nor, kterého zaujaly moje podpatky a který mi v rozmezí asi 10min, co jsme spolu kráčeli po hlavní oslovské ulici stihl vylíčit, že se zabývá filmem, je tak trochu herec a připravuje reality show. Se zdvořilým díky jsem odmítla.

Často taky peču nebo něco vařím, ale občas mi připadá, že už tím musím pořádně štvát Radanovy spolubydlící, které s ním sdílejí kuchyň. Jsem v ní totiž doslova "pečená vařená" :). Ale vaření a gastronomie obecně mě baví. Myslím, že to je "dráha", kterou se chci vydat. Jen se budu muset něčím odlišit. A získat zkušenosti. Spoustu zkušeností.

Další věc, kterou se bavím (no, "bavím" ..) je španělština. Prostě ji ve škole vážně musím dokončit. Je to pěkný jazyk, ne že ne, ale nějak nemám motivaci... Neměla bych se spíš učit norsky? I když se mi ten jazyk vlastně tak moc nelíbí? Přiznám se, jsem trošku "stuck", zaseknutá na jednom místě a i když se snažím, moc se nehýbu. Chtělo by to víc vůle... 8. října mi začíná škola. Celkem se těším. A zároveň má velký strach. Jestli ty dva roky, co už mám za sebou, utekly rychle, tak tento uteče o to rychleji, jen bude dvakrát těžší. Já vím, není nic neobvyklého, že ve třetím ročníku na vysoké se státnicuje, píšou se bakalářky atp., ale nemáte to taky tak, že svoje "problémy" a "povinnosti" vidíte vždy mnohem černěji, než doopravdy jsou? Chtěla bych, aby už tento rok byl za mnou. Abych už měla napsanou bakalářkou, úspěšně po státnicích a abych se pomalu zabydlovala tady v Oslu, po boku muže, se kterým chci strávit zbytek svého života, pomalu ale jistě se učila místní jazyk a našla práci, která mě bude naplňovat a posouvat...

Ale pravděpodobně bych se spíš měla zaměřit na teď. Na přítomnost. Na tento rok - a vytěžit z něj co nejvíc. Protože potom i ta budoucnost, kterou si tak trošku naivně (ale že to není jen naivita, že ne?) vysnívám, bude reálnější. :)