Víkend v Jeseníkách - Jak jsme chodili s hůlkama, smáli se a (ne)mířili slovy přesně :)

Ještě teď mě bolí celé tělo. Ale je to bolest, která proudí celým mým tělem a mění se na radost.

Minulý víkend jsem strávila v Ostružné v Jeseníkách. Lenička společně s dvěma dalšími lidmi spolupořádala "zážitkový víkend s nordic walkingem". Ty dva/tři dny se toho ale dělo daleko víc, než "jen" chůze s holemi, a nemluvím nutně o zážitcích, jako spíš o nějaké energii, která tam proudila. Téměř vždycky, když se pouštím do popisu nějakého pocitu nebo prožívání, uvědomuju si, jak jsou slova omezená. A taky, že to zároveň zní tak nějak tajemně nebo spirituálně a ... vlastně nevím, proč mám teď potřebu to nějak pojmenovávat... Takže jdu dál, k něčemu konkrétnímu a "hmatatelnému", a nebudu se zbytečně zasekávat na nějaké myšlence :). 

Den první - příjezd, výšlap do Branné a borůvkové knedlíky

(10,752 kroků, 8,2 km)

Do Ostružné jsme přijeli v pátek ráno, i s mojí sestřenicí Kristýnou. Už roky jsme spolu nestrávily tolik času pohromadě a moc jsme si to užily. Vlastně jsme skoro celý víkend byly a chodily spolu. Nachozené kilometry jsme začaly počítat hned po příjezdu, protože jsme se vydaly do nedaleké Branné s vidinou příjemné masáže. Cesta lesem byla dechberoucí. Chvíli jsem jen tak byla. Pozorovala prostor ve mně i okolo mě. 

Cítím se příjemně na cestách, kde je spousta kamenů, srázů a tak, protože samotná chůze je pro mé ego docela nuda... Moje maminka je cvičitelka nordic walkingu a já přitom s těma hůlkama šla teprve potřetí v životě. První dvě cesty mě nebavily, protože jsem vůbec nepochopila techniku a vlastně ani význam nějakých hůlek. V momentě, kdy jsem ale přišla na princip, došlo mi, jaká je to paráda, jak se jde jednodušeji a hlavně jsem cítila, jak zapojuju i ruce a horní polovinu těla. 

Když jsme došly do Branné, zjistily jsme, že se zde zastavil čas. Každé hodiny ukazovaly něco jiného. Přišlo nám to takové "symbolické" a hlavně srandovní. 

Masáž, která nás v Branné čekala, pro mě byla úžasnou zkouškou nelpění na představách a taky nehodnocení. Z "objektivního" hlediska to byla hodně amatérská masáž, kterou by pravděpodobně zvládl kdokoliv z nás ... ale - NO A CO? Bylo to příjemné, odpočinula jsem si, a to, že mi ta paní nenaplnila nějaké mé představy, je vlastně můj "problém".  A nakonec to vlastně problém nebyl, užila jsem si to přesně takové, jaké to bylo.

Co bylo ale prvoplánově vynikající, byly kynuté borůvkové knedlíky k obědu! Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy kynuté knedlíky jedla a už vůbec ne, kdy byly tak nadýchané a vláčné a dokonalé! :) A ta porce! To, co vidíte na fotce, je dětská porce :)). 

Zpátky do Ostružné jsme už jely vlakem. A čekání na něj jsme využily k focení "selfíček" chytrým telefonem i foťákem :). 

Hned u chaty U Velryby, kde jsme bydleli (a která patří do "komplexu" Jonas Park - Ostružná) je sjezdovka. Když jsem ji viděla poprvé, hned jsem vtipkovala, že si ji ráno třikrát vyběhnu. Haha. Vtípek dobrej, realita byla taková, že když jsme se tam nahoru s Kristýnou večer vydaly, byla jsem zadýchaná už v první třetině. Nicméně to stálo za to a ráno jsem si to zopákla alespoň jednou. Necítím potřebu soutěžit ani bojovat, a to ani sama se sebou :).

Den druhý - meditace klidu a celodenní túra

(35,749 kroků, 25,1 km)

Ráno jsme začali meditací. Lenička nám nejdřív vysvětlila, co to ta meditace klidu vlastně je. Hodně zjednodušeně a stručně řečeno je meditace klidu "technika", takový "nástroj", díky němuž se můžete naučit uchopovat svoji mysl, být v přítomnosti a "ovládat" své myšlenky, místo toho, aby myšlenky ovládaly vás. Jde v podstatě jen o to, že si sednete, pohodlně, ale zároveň rovně,neopíráte se (protože jinak usnete :)), zavřete oči a pozorujete svůj dech. Jen ho pozorujete, bez toho, aniž byste hodnotili, jestli dýcháte rychle, pomalu, dobře či špatně, nebo se dech snažili vědomě měnit. A když vám naskočí nějaká myšlenka, pocit nebo emoce, (což určitě naskočí), prostě je jen zaznamenáte a zase se klidně a laskavě vrátíte k pozorování dechu, aniž byste tu myšlenku, pocit či emoci následovali ... A v tom je celý "trik"... K čemu je to dobré v "běžném životě"? No, třeba k tomu, že se neztotožníte s každou myšlenkou, která vám naskočí, že na nich neulpíte a jakoukoliv situaci, která se objeví, přijmete a budete na ni reagovat vědomě. Meditovat můžete kdykoliv - ráno, večer, při jízdě ve vlaku nebo třeba v čekárně ... Je to jen na vás a je to vaše :).

Na snídani v sousední restauraci Jeřabina jsme měli mimo jiné lahodnou pohankovou kaši. Vařila ji sympatická spolumajitelka areálu Jana, od které jsem se dozvěděla, že důležité je vařit kaši nejdřív ve vodě a mléko přidat až ke konci... Ochutit jsme si ji mohli třeba borůvkovou nebo meruňkovou marmeládou, jogurtem a hlavně zavařenými jeřabinami, což byl hit celého víkendu. Dostávali jsme je i jako součást čajů z bylinek, které Jana vlastnoručně nasbírala v okolí :) 

Po snídani jsme vyrazili na túru. Rozdělili jsme se do tří skupinek - jednu vedla Lenička, a to skupinu "pohodářů", kteří měli v plánu ujít 15 - 20 km přes Kronfelzov na Paprsek a na Smrk, pak vznikla "alternativní" tříčlenná skupina, která si dala Šerák tam a zpátky, tedy 18 km s převýšením asi 600 metrů. No a pak tu byla skupina, ve které jsem byla já i Kristýna a úplně jsem zapomněla, jak jsme se jmenovali :). Každopádně jsme šli na Šerák, Keprník a Trojmezí, dohromady 25 km s převýšením skoro 1200m. Byla to krásná a výživná túra a bolest svalů na nohách se dostavila už ke konci výšlapu, což se mi stává málokdy (většinou se objeví až druhý den). Na Šeráku jsme měli přestávku na oběd, dala jsem si vývar a svařák, který mě báječně zahřál :).

Během túry jsem často šla sama svým tempem a uvědomila si, jak jednoduché je podlehnout lenivosti, vzdát se nebo se nechat otrávit. Ale zase - jsou to jen myšlenky a pocity,  se kterými se nemusíme ztotožňovat. 

Střetnutí s "alternativní skupinkou", když jsme zrovna vyráželi z Šeráku a oni na Šerák :).

Zvládli jsme to :). Uprostřed náš skvělý instruktor Aleš :).

Po příchodu jsme si všichni dali jeřabinový čaj. Úžasná záležitost. Zavařené jeřabiny zalité čerstvým bylinkovým čajem. Doporučuju! Jo, a na večeři jsem měla znovu kynuté knedlíky :). Tentokrát nebyly tak nadýchané, o to víc ale měly borůvek. Myslím, že jsem se jich stále nepřejedla a vlastně bych si TEĎ dala zas :) ... Večer jsme trávili téměř všichni společně, zpívali si, povídali, popíjeli víno a Aleš, instruktor nordic walkingu a spolupořadatel této akce, nám pak cestou zpátky v autě říkal, že tak dobře a s úsměvem na tváři už dlouho neusínal. Sobotu nazval "duševním sunarem". :)

Den třetí - záchvaty smíchu, kroužení po Ostružné a odjezd domů

(11,224 kroků, 8,4 km)

Poslední den, tedy neděli, jsme začali opět meditací. Pamatujete, jak jsem vám ji před chvílí tak hezky popsala? Tak v neděli jsem všechny ty "rady a doporučení" úplně ignorovala. Zatímco v sobotu - kdy jsem opravdu dvacet minut pozorovala svůj dech - mi to přišlo jako minuta, v neděli jsem byla šíleně unavená, ale zároveň nebyla schopná udržet oči zavřené. A tak jsem pozorovala ostatní meditující a každá minuta mi přišla jako deset minut ... Ale víte co? Na tom nezáleží. Zkusme se zbavit, alespoň maličko, představ a ideí o tom, jak má co vypadat a prostě poslouchejme sami sebe, klidně to nazvěme intuicí... Otevře se tím v nás obrovský prostor, který nám dovolí být tím, čím jsme...

Na snídani jsme tentokrát měli jáhlovou kaši a ta byla ještě jemnější a lahodnější, než ta pohanková. 

V neděli jsme vytvořily "alternativní skupinku" s Kristýnou. Hlavně jsme nechtěly žádné převýšení!!! Samozřejmě, vesmír slyšel "převýšení" a tak nám jich spoustu "nadělil". Takže rada pro nás všechny: miřme svá přání přesně! Příště to bude: "chceme rovinky" :).

S Kristýnou jsme se vydaly stejným směrem jako první večer, tedy nahoru po sjezdovce s tím, že to bude jediný kopec celého výletu. Chyba lávky. Navíc jsme brzy zjistily, že máme obě orientační nesmysl a kroužíme takové osmičky okolo Ostružné. Jednu chvíli jsme se ocitly zase na cestě do Branné, ve druhé chvíli se "brodily" přes potůčky a pozorovaly srnku. Nejemotivnější byl ale poslední kopec směrem zpátky na chatu. Byl tak strmý, že jsme při stoupání skoro ležely. A když jsme po několika minutách vylezly "tam nahoru", svalily jsme se k zemi se záchvatem smíchu. A pak už jen odpočívaly. 

Všehovšudy jsme mohly ujít tak 8km, ale rozhodně to bylo hodně intenzivních osm kilometrů a s Kristýnou jsme pak vymýšlely, co všem budeme vyprávět a přeháněly jsme a zveličovaly a pak stejně nic z toho nepoužily :). V ten moment to ale stálo za to :).

Někdy se z padání vyklube krásná momentka :)

Celý víkend byl také provázený nenásilným praktikováním První dohody - Nehřeš slovem. Nic jsme si nediktovali, nevnucovali, neradili ani neměli žádné sáhodlouhé přednášky. Jen jsme si všímali, většinou každý sám na sobě, jaká slova používáme (a co jimi vytváříme za energii). Pro mě bylo poměrně nečekané zjištění, jak často používám slova jako "hrozně, strašně, příšerně" v kontextu jako "hrozně dobrý, strašně krásná atd.". Taky často používáme v otázkách zápor: "Nechceš se mnou jít na kávu?" ... A nebo na poděkování odpovídáme "není zač". Opravdu podvědomě bereme každou pomoc nebo laskavost jako nic? ... Samozřejmě, jsou to "jen" slova, ale slovy tvoříme naši realitu. A tak jimi zkusme mířit přesně. Alespoň většinou. Jak k sobě, tak k druhým.

Tereza