5 věcí, které mi dala práce v kavárně

 Když mě na začátku července napadlo, že bych mohla psát články třikrát týdně, byl to prostě takový spontánní nápad, který jsem chtěla hned realizovat, aniž bych o něm nějak víc přemýšlela. Teď jsme v druhé půlce měsíce a psaní mě baví víc, než kdy jindy. V té „své“ přítomnosti jsem taková nějaká organizovanější a ještě víc vnímám, co se děje okolo mě i ve mně. Nebudu lhát, mám tendence být líná, a když se mi něco nechce (tedy, když se mysli a egu nechce), tak to prostě nedělám. Jenže mi přijde, že je rozdíl, jestli se mi něco nechce, protože s tím „něčím“ vnitřně nejsem v souladu, anebo se mi prostě nechce, protože je pohodlnější nedělat „nic“. U toho druhého je dobré si uvědomit „co za tím vězí“ a prostě tu myšlenku a pohodlnost pustit a místo toho se pustit do toho něčeho, co chcete dělat. Dává to smysl, alespoň trošku?

Proč to vytahuju zrovna teď … v pondělí jsem se rozhodla psát články o tom, co mě zrovna napadne. A tak je větší „riziko“, že mě zrovna nic nenapadne… I když mě během dne napadá námětů milion, vzápětí mě napadne, že to ne, to třeba někdy příště … Poslední dva týdny v pondělí jsem psala o tom, co jsem chtěla napsat už dlouho, ale až teď jsem vnitřně došla k tomu, že to prostě nemá smysl odkládat. Odkládat na kdy, totiž? Kdy je to „potom“ a proč? A tak si čistím hlavu od „restů“, abych ji mohla víc „zaplnit“ prázdnem a teď a další nápady realizovala hned.

Dnešní článek je o mojí práci v kavárně. Už jsem o tom psala tady a tady. Teď bych to ráda pojala formou „ X věcí, co mi dala práce v kavárně“ . Tyto „seznamy“ mě v poslední době začaly bavit, jsou přehledné, dobře se píšou a ráda takové články čtu i na jiných blozích a stránkách. Mimochodem, co na ně říkáte vy?

1. Zjistila jsem v praxi, že jakou energii vydávám, taková se mi vrátí

Pracovat v kavárně není nějak výjimečně náročné, co si budeme povídat. Teoreticky to může dělat kdokoliv. Fakt je ale ten, že v praxi to tak úplně nefunguje. Cokoliv děláte by vás mělo hlavně bavit. Když nás něco nebaví, tak je samozřejmě těžší do toho vložit jakoukoliv pozitivní energii, jenže si často neuvědomujeme, že tou negativní tu nespokojenost ještě prohlubujeme. Všímám si, že v servisu je to hodně časté, že to lidi nebaví a dělají tu práci jen proto, že je dostupná. A ve své podstatě se tomu nedivím, jenže pravda taky je, že to je v ten okamžik to jediné co je a je úplně zbytečné proti tomu v ten okamžik bojovat.

Mně se občas šííííleně nechce a občas mi přijde hodně otravné se pořád dokola a dokola ptát lidí na ty stejné otázky a vysvětlovat ty stejné věci. Jenže čím víc se do této své otrávenosti ponořím, tím nepříjemnější to je. Tím víc jsou nepříjemní a nezdvořilí zákazníci, tím víc kolegové dělají „všechno špatně“ a tím víc dělám „všechno špatně“ já – začnou mi padat věci, lidem přestanu rozumět a úplně to ve mně bublá. A tak vždycky ve chvíli kdy tuto otrávenost „rozpoznám“, zhluboka se nadechnu a vydechnu a prostě ji pustím. Vědomě se začnu usmívat a být milá… a okamžitě se mění všechno a všichni kolem mě. Je to fakt jen o přístupu a vnímání. Je zbytečné s tím bojovat :).

2. Každý den má své „jistoty“ i vtipné situace

Práce v kavárně/pekárně je dost jednostranná, ale zároveň dost různorodá. Prostě jak v čem. Jasné je to, že když ráno otevíráte, musíte vyskládat ty stejné chleby do těch stejných poliček, musíte zprovoznit kávovar a uvařit černou kávu. Podobné rutiny jsou, když ten den zrovna zavíráte. To je zase potřeba všechno uklidit a předpřipravit na další den.

Pak ale taky můžete počítat s tím, že uvidíte staré známé tváře, každý den a někdy i víckrát, a pak vás to skoro až zaskočí, když jednou náhodou nepřijdou.

Každý den chodí na pět shotů espressa muž ve středních letech v kulatých brýlích, kterého jsem za víc než rok nikdy neviděla v ničem jiném, než v té stejné pruhované košili. Nejdřív si objedná jedno „dobbel ess“, pak si vystojí řadu na druhé a pak ještě na jeden shot. Když je venku zima, sedí uvnitř a mezi pitím své kávy a čtení novin si chodí ven zakouřit. Teď v létě sedí vždycky venku. Vlastně odešel před pěti minutama, seděl přímo přede mnou. Totiž, já jsem teď u nás v kavárně jako zákazník a píšu vám o tom všem tady na místě, kde jsou ty vzpomínky „nejživější“. Myslím, že tento „dobbel espresso guy“ je novinář. Nebo tak si ho alespoň představuju.

Pak je tu manželský pár s dvěma malými kluky, kteří jako by doslova byly jejich malými kopiemi. Kdybych toho pětiletého syna potkala samotného někde ve městě, budu vědět, že je jejich. Toho druhého si „pamatuju“, ještě když ho čekala, narodil se někdy kolem Vánoc. Ona je novinářka, jmenuje se Maria a každý den chodí na černou kávu a skořicového šneka. On je spisovatel, nevím, jak se jmenuje, ale vždycky si dává dobbel cappuccino a stráví tu psaním třeba 4 hodiny denně. Je mi moc sympatický, vždycky si se mnou povídá, řekl mi, že četl Kunderu a naučil se mě česky zdravit.

Česky zdravícího tu máme ještě jednoho pána. Ten tedy nechodí každý den, ale vždycky když přijde, tak si máme co říct. Jeho přítelkyně je totiž Češka. Nedávno se mě ptal, jestli Češky očekávají, že budou požádány o ruku. Tvrdil mi, že v Norsku to tak běžné není, že tady se prostě na svatbě domluví … Každopádně jsem mu řekla, že asi jo, že je to běžné, aby žena byla požádána o ruku … když jsem se ho před měsícem ptala, jak to dopadlo, říkal, že už ho to přešlo, že jí prý jde jen o peníze … tak nevím, jak to teda je! :D

A pak taky pán s dlouhými vlasy v copu, který si každý den chodí dvakrát až třikrát pro dobbel americano a někdy k tomu vezme i dvojité latté s nízkotučným mlékem. Nikdy jsme tu druhou osobu neviděli a on sám je hoodně tajemný. Jednou jsem ho náhodně potkala na druhé straně Osla a dozvěděla jsem se, že tam bydlí, ale že prý tam nemají tak dobrou kávu, jako u nás… Zvláštní, zrovna tam jsou totiž nejlepší podniky.

No, a pak tu máme pár vtipných historek. Třeba s mým kolegou Philipem. Oba nás moc baví latté art a často, když je v kavárně větší klid, tak spolu soutěžíme, komu se podaří udělat hezčí a chutnější kafe. Většinou zkoušíme cappuccina a rovnou je pak i ochutnáme. Jednou jsme dělali latté a mezitím nám přišel lístek, že si někdo jedno dvojité latté objednal … no a my si takto soutěžíme, tu objednávku sice registrujeme, ale v momentě, kdy kafe dovaříme, Phil se do toho svého pustí … jenže to bylo to, co připravoval pro tu zákaznici. A ona si pro to kafe přišla a já si to uvědomila a jen říkám: „Phil, you´re drinking her coffee!“ Ona vůbec nechápala a já teď zase nechápu, proč to píšu, tehdy to bylo mnohem vtipnější … No, každopádně jsme jí museli uvařit nové … :)

Podobně „vtipné“ zážitky máme každý den, ale asi bych u tohoto bodu musela zůstat donekonečna a nakonec by to ani nebylo až tak vtipné… tak se přesuňme k dalšímu tématu

3. Káva

Pracuju v pekárno-kavárně, takže káva není úplně ten nejhlavnější produkt. Každopádně je dost podstatná a ještěže, protože je to v práci moje oblíbená činnost. Než jsem tady začala pracovat, moje jediná zkušenost s kávovarem byla o pár měsíců dřív taky v Norsku, v restauraci, ve které jsem předtím pracovala. Neuměla jsem to vůbec. Ale ohromně mě to zajímalo a bavilo a tak jsem doma koukala na různá „how to“ videa a v práci při každé volné příležitosti zkoušela a zkoušela, znovu a znovu. Na instagramu se mě Markét zeptala, co člověk potřebuje k tomu, aby byla barista? ... Myslím, že záleží na tom, na jaké úrovni se člověk pohybuje. Ta nejpodstatnější věc ale určitě je, aby ho to bavilo a měl chuť se zdokonalovat. A pak čas a praxi. V tomto případě platí, že čím déle se tomu člověk věnuje, tím mu to jde lépe. No, a když tě káva baví, přirozeně se o ni začneš zajímat víc a zjišťuješ si rozdíly mezi jednotlivými zrny, zajímá tě, odkud pocházejí a umíš rozeznat třeba jestli je káva namletá správně nebo ne… Fakt je, že žádný kávový odborník nejsem, ale dokážu připravit dobré espresso a velmi chutnou kávu na jeho bázi. Většinou i s nějakým obrázkem :). Jestli to ze mě dělá baristku, to nevím.

Verča se mě ještě ptala, jaký mám názor na kávové kurzy, jestli se vyplatí do nich investovat. Já myslím, že minimálně do nějakého základního ano, aby člověk věděl, jak espresso připravit správně, jakou teplotu by mělo být napěněné mléko a jak to udělat, aby nebylo bublinkaté a tak… Chtěla jsem přes léto připravit článek s videi o tom, jak se připravuje cappuccino nebo latté nebo cortado, ale máme tu celý červenec tak narváno a pracuje nás málo, že to prakticky nebylo možné. Haha, překládám si článek „na potom“ … kdybych o tom alespoň nepsala na začátku :). No, každopádně. My jsme takový začátečnický kurz měli v rámci práce, každý nový zaměstnanec ho absolvuje, a určitě to dost pomohlo. Pak si myslím, že nějaké pokročilejší kurzy jsou dobré pro ty, co fakt kávou žijí a je to prostě takový jejich životní styl. Nejvíc se člověk ale zlepšuje praxí.

4. Norsky se učím za pochodu

Za ten rok a něco jsem začala rozumět norsky docela dobře. Fakt je, že zatím moc nemluvím, se zákazníky ano, s kolegy moc ne. Ale rozumím, když se baví mezi sebou a některé moje kolegyně na mě začaly mluvit norsky, což jsem po prvotní „nespokojenosti“ vzala tak, že je to super, protože do sebe nenápadně dostávám nová a nová slovíčka a slovní spojení a moje kolegyně jsou natolik ochotné, že to, čemu prostě nerozumím, tak mi vysvětlí. Zatím bych sice nikde neříkala ani nepsala, že umím norsky, ale rozhodně nestojím na místě, práce v kavárně, kde jsem s tím pořád v kontaktu, dost pomáhá.

Na jaře a v létě tu máme krásnou květinovou výzdobu ...

5. Možnost péct se zkušeným pekařem a možnost učit se o různých druzích mouky

O tom, jak jsem pekla norské kynuté pečivo s pekařem, který se tím živí už 35 let, jsem psala tady. Mám tu možnost stále, i když jsem ji zase tolikrát nevyužila. Je to ale stále v plánu, ještě se mám sakra co učit… Další super věc je ta, že čas od času míváme taková „školení“ nebo kurzy, kdy se učíme, jaké druhy mouky se používají na jaký typ chleba, co je gluten a jak funguje a tak podobně. Tohle se mi na naší kavárně vždycky líbilo, že si nás opravdu „vzdělávají“, abychom věděli, co v čem je a byli informovaní o tom, co prodáváme…

To … že mám k dispozici neustále čerstvý chleba a kafe kolik chci taky není k zahození … :)

Přesto, v posledních pár týdnech cítím, že už mi ta práce tady nedává tolik, co dřív. Že už se začínají vyčerpávat ty „dobré“ důvody, proč tu být a je malinko těžší si udržet ten soulad v tom, že se mi to líbí, jak to je. Když jsem v práci, je od věci se rozčilovat nad tím, co je (viz bod jedna), ale cítím, že přichází čas změnit prostředí a zkusit dělat něco jiného…

A co vy? Bavila by vás práce v kavárně? Baví vás vaše práce/škola?