#25 #narozeniny - Vděčná, nadšená & přeslazená

Polosedím v posteli s posledními zbytky svých narozeninových dortů. Jsem už trochu přeslazená, stále mi to ale nedá a v docela pravidelných intervalech zvedám dezertní vidličku (takovou tu miniaturní) a zabořím ji do jednoho z těch vláčných dortů. Nemůžu se rozhodnout, který mi chutná víc, tak je průběžně střídám ...

Lenička (maminka) mi včera ráno popřála - "Terinkáááááááá....má dnes za pět minut dvanáct 25. Huráááááá. Večer si zavoláme, jo? Pusinkuuuu a kráááásně si ten dnešek užij (eště líp než jiné dny v tom čase, který neexistuje :D)." A musím teda přiznat, že ten "včerejší den, v tom čase, který neexistuje" (ať už to berete jakkoliv) stál za to a těší mě, že to s vámi můžu sdílet. 

Sdílení ... Včera, hned ráno jsem zveřejnila článek, který byl na první (a možná i druhý) pohled tak trochu sobecky o mně. Teda on byl - "o mém příběhu". Součástí toho a taková hlavní myšlenka však byla a je, aby byl o nás. O vás, o mně, jako o individualitách a zároveň o nás jako celku. A upřímně, jsem vděčná a dětsky nadšená z toho, co vzniklo.

Veřejně sdílet svůj příběh v deseti větách je výzva. Zastavit se, podívat do sebe a sdělit, co tam vidím, vyžaduje čas a možná i notnou dávku odvahy. Vážím si vás, co jste se do toho pustili! a vážím si i těch, kteří jste se rozhodli, že "sami sebe" veřejně sdílet nechtějí. Je to obojí v pořádku ... 

Ať už to cítíte jakkoliv, tak jen ještě informuju, že i během dneška své příběhy můžete sdílet (na facebooku, instagramu i blogu - podmínky v minulém článku) a zítra vám dám vědět, koho v prosinci přivítám u nás v Oslu.

RÁNO

Probudila jsem se kolem šesté ráno, přiznávám, že jsem nemohla dospat. Chvíli jsem jen tak ležela a měla nutkání probudit Radana, ale věděla jsem, že je unavený, protože v posledních týdnech skoro denně pracuje a tak jsem si v hlavě přemítala, jaký asi ten dnešek bude. Představy a domněnky v plné síle :).

Když se pak Radan probudil, několikrát mě vybídl k tomu, abych mu do kuchyně skočila pro vodu. Mně se vůbec nechtělo opouštět teplo peřiny, ale po třetí výzvě jsem šla a pochopila, proč si tam nechtěl dojít sám... Na stole mě totiž čekal jeden obří zabalený dárek a jeden menší položený na něm. První, co mě napadne je, kdy to tam proboha dostal, aniž bych o tom věděla? A vzápětí "vtipkuju", že tam je určitě počítač a je to tedy dárek pro něj :). 

Rozhodnu se dárek nerozbalit, protože Radan musí dopoledne do práce a chci to nechat jako překvápko, až se vrátí. Zeptá se mě tedy, jestli si nechci rozbalit alespoň ten menší balíček! Sedám si s ním do postele, snažím se to nějak elegantně rozbalit a po chvíli na mě vykoukne fujifilm instax mini8 a já s úsměvem střídavě koukám na Radana a na tu malou světle modrou "hračku". To je paráda! 

DOPOLEDNE

Radan odchází do práce a já se přesouvám do kuchyně, kde krájím jahody, kterými zdobím vanilkový cheesecake, s kokosovo-sušenkovým základem a slanými arašídy. Vařím čaj, krájím další ovoce a všechno postupně aranžuju na stůl v obýváku, který už by si zasloužil zútulnit. Dneska budu snídat s Markét a Berťasem... Mezi krájením, focením dortů a převlékáním se z pyžama průběžně "čekuju" internet a vaše první zprávy ... Mimochodem, přišlo mi jich přes sto (mimo "soukromý" facebook), dvacet dva z vás včerejší článek sdílelo na facebooku a právě teď vím, že zítra budu vybírat minimálně z devíti krásných příběhů ... DĚKUJU, zas a znovu!

Kolem jedenácté jsou kamarádi konečně tu a v podstatě hned se pouštíme do krájení a jezení obou dortů. Povídáme si o nás, o televizních pořadech o vaření a taky o tom, že si brzo musíme udělat "sushi night". Berťas je totiž sushi chef, a doopravicky šikovnej a kreativní a my s Radanem tak trochu doufáme, že nás naučí nějaké z jeho triků ... nebo alespoň, jak správně krájet lososa :).

Po snídani už tu se mnou zůstává jen Markét, a naše témata rozhovoru se rázem mění na vztahy, kytice, dorty a svatbu :). Takže tak. 

ODPOLEDNE

Jakoby to bylo vypočítané na minuty, zavírám dvěře za Markét a o dvě minuty později je už otevírá Radan. Je čas otevřít svůj druhý balíček. Trošku mi dělá potíže ho přenést na zem ze sedačky, jak je těžký... Je trochu komplikovaně zabalený, tak se rozhoduju pro trhací metodu rozbalování a wow, pod obalem na mě čeká můj první stolní mixér. Znovu má první myšlenka - "Tak teď už si ten business fakt musíme založit, už žádné výmluvy!" :) Jsem nadšená a konečně se Radana můžu zeptat, jak a kdy to (proboha!!!) donesl domů ... Vypráví mi, že dooost náročně! :) Strávil několik dní vyhledáváním toho nejlepšího stolního mixéru v poměru cena a výkon. Tak, aby měl i jiné funkce - tento třeba odšťavňuje, dají se v něm připravovat smoothies, mlít maso, loupat brambory, no a připravovat těsto, ale to je základ, že jo - a tak, aby nás zároveň nezruinoval. 

Kupoval ho osmého večer, někdy mezi pracovní večeří a následným pracovním večírkem a když se večer vrátil domů, nechal ho před dveřmi a na stůl ho položil, až když jsme šli spát a já už byla v ložnici... Nedávno jsem Radanovi ze srandy řekla, že k narozeninám "očekávám překvapení" (když se nad tím zamyslíte, trochu si to odporuje...) A způsob, jakým to připravil láskyplný, laskavý a milý ... a o tom to je, no ne? :)

VEČER

Večer jsme se hodili do gala a pěšky vyrazili do restaurace Cru v srdci Majorstuenu. Měl to být náš první "fine dining" zážitek v Oslu jen ve dvou a začal trochu rozpačitě. Vstoupili jsme dovnitř a nikdo si nás nevšímal. Zapomněli si nás zapsat do rezervačního listu a očividně chvíli nevěděli, kam nás posadit... 

Po chvíli máme místo, paráda. Za chvíli přijde první číšník a nabízí nám Cavu nebo Champagne (nevím, jaká je přesně etiketa, ale když je to "pravé", tak se nepíše šampaňské, že ne? :)). Teď jsme trochu rozpačití my, trochu zmateně na sebe s Radanem mrknem a objednáváme si skleničku toho druhého... Pak se zas "mince rozpačitosti" obrací, když přijde jiná číšnice s pečivem, jeden kousek jí spadne na stůl, neobratně se ho snaží přesunout na můj talířek a když jí to po třetím pokusu nejde, zeptá se mě, jestli si ho nemůžu sebrat a dát si ho tam sama ... 

Koukáme na sebe s Radanem a docela se bavíme. Nejvíc rozporuplný pocit jsme ale měli při objednávání. Na výběr bylo tříchodové, pětichodové a sedmichodové menu. Chětli jsme si dát oba to pětichodové a přáli jsme si ho "naaranžovat" tak, aby jsme z těch chodů, kde to jde, měli každý něco jiného a mohli od sebe ochutnávat. To mimochodem děláváme často, málokdy si objednáme stejné jídlo, chceme vždycky ochutnat co nejvíc. Každopádně, číšnice nás trochu nepříjemně sjela pohledem a řekla, že by byla teda mnohem radši, kdybychom si objednali stejná jídla, protože mají moc lidí a měli by nepořádek v kuchyni. S Radanem na sebe znovu kouknem a rozhodneme se nebýt nepříjemní a nároční zákazníci a vybíráme si tedy stejné menu. Už se k tomu pak moc nevracíme, jen si říkáme, že si slečna vybrala trochu neprofesionální přístup... Ve své podstatě je to ale jen přesně jak je, tedy neutrální :).

Pak už ale bylo všechno bez chybičky. Skoro každý chod vyšperkovaný do detailu nám přinesl samotný šéfkuchař a vždycky ho velmi lákavě představil. První chod byla mušle a v ní tatarák z divokého halibuta, nakládaná cuketa a fazolky. Jako předkrm vynikající, protože to krásně nastartovalo naše chuťové buňky.

Druhý chod byla polévka z mušlí, s celerem, lesní houbou a carpacciem z hovězího. Když nám to představoval a já uslyšela, že polévka obsahuje i kopr, moje první reakce v duchu byla "neeeee". Ty naše vyjeté dráhy je někdy vtipné pozorovat. Upřímně, do této polévky kopr prostě patřil a kdyby tam nebyl, nebyla by ani zdaleka tak vyvážená a prvotřídní, jak byla. Při jedení jsme si s Radanem říkali, že tohle je "masterchef quality". Koukáme na americký MasterChef a Gordon Ramsey tam vždycky říká, že největším uměním je používat běžně dostupné, vesměs levné, suroviny a vytěžit z nich maximum, tak, aby běžně a levně nepůsobily. Tady se to povedlo maximálně.

Než nám přinesli třetí chod, dostali jsme každý skleničku s koriandrem a mořskou řasou, kterou jsme měli vypít. Nikdo nám moc neřekl proč, ale předpokládám, že nás to mělo navnadit na další chod.

Ten byla kambala, o které nám pan šéfkuchař řekl, že je to jeho nejoblíbenější mořská ryba. K tomu bylo na talíři maso z norského kraba a špenát zredukovaný do takové "špenátové emulze". Kambala byla vynikající, jemná a společně se špenátem se skvěle doplňovala. Norský krab mi moc nesedl, ale to je prostě věc preferencí.

Čtvrtý chod byla svíčková z jehněčího z norské oblasti Jæren s celerem, kapustou, a omáčkou z jehněčí šťávy, medu a hořčice. Další choď, kde nebylo nutně moc drahých ingrediencí, ale byly dotáhnuté do dokonalosti. Samotné jehněčí se rozplývalo na jazyku, ale samo o sobě nemělo skoro žádnou chuť - až v kombinaci z ostatními složkami jídla to byl dokonalý chuťový zážitek. Společně s polévkou to pro mě bylo asi nejlepší jídlo.

A tečka v podobě dezertu byla mousse z bílé čokolády, pěna z lesního ovoce a pečená slunečnicový semínka. A opět, jednotlivé položky nevýrazné a dohromady dokonalé. To je jak skoro se vším. Víc než o částech a individualitě je to o celku :).

Strávili jsme s Radanem tři hodiny popíjením kvalitního vína a Champagne, jedením vytříbených delikates, ale nejpodstatnější a nejvíc obohacující byl fakt, že jme tam byli spolu. Povídali jsme si nás, o našich snech, vizích, přáních, obavách, o tom, jak vnímáme sebe a jeden druhého a byl to jeden krásný neopakovatelný večer. Je jednoduché na něčem takovém ulpívat a být smutný z toho, že to tak není pořád. Jak krásné ale je uvědomění, že to tak pořád JE. Formy jsou pomíjivé, ale podstata zůstává.

Mimochodem, články z minulých narozenin si můžete přečíst tady (2014) a tady (2013).

Mějte se krásně! A ještě jednou děkuju!