Vděčný článek II

Mám zhruba plus mínus půl hodiny na napsání vděčného článku. Měla jsem totiž chuť na vanilkové rohlíčky, ale těsto je (jak jinak) třeba nechat odležet do dalšího dne. Tak místo toho peču linecké. Tam je to jenom půl hodiny. Hurá. Ty mám stejně z cukroví nejradši.

- Minule jsem psala, že bych se ráda projela na tom ruském kole, co nám tu postavili v centru. Takže když jsme pak šly s Andrejkou okolo a nikde nikdo, splnila jsem si tohle svoje malé přání. A vůbec, za ten víkend, co tu byla, jsem vděčná. Bylo to fajn a milé a příjemné. Ed.: Aaaaa, už jsem našla Andrejky vlog z našeho víkendu, tak se koukněte, fakt se jí povedl :)

- Dneska jsme s Radanem konečně vyhodili starou matraci (původně jsem napsala madraci, ale nějak se mi to nezdálo) a zlomený koberec, co jsme "schovávali" v pokoji, ze kterého se pomalu ale jistě rýsuje Radanova pracovna... no spíš herna.

Vděčný článek

- Poprvé jsem ocenila chuť černého čaje s mlékem. Vypadá to, že je dost důležité čaj nejdříve vylouhovat a až potom přilít trochu mléka. Výsledek je pak lahodný a sametový a já musím zítra v práci znovu poděkovat Philovi, že mi připravil ten nejlepší šálek čaje. Však je Angličan, že jo. :)

- Vánoční trhy jsou kouzelné. Letos nám tu postavili i ruské kolo a moc se těším, až na něj nasednu a prohlédnu si město z výšky. Chystáme se jít i bruslit.

- Vystála jsem si řadu na Candy Apple - jablko namočené v cukrové polevě a posypané nejrůznějšími posypkami. Je to tvrdé jako lízátko, takže jsem to brala jako skvělé procvičování trpělivosti. Mám tendence všechno kousat. Tohle ale kousat nešlo. 

"My life in songs" aneb jaké písničky dávají melodii mému příběhu ...

Za zvuků zasněné vánoční písničky popíjím slaďoučké chai latté a píšu tyto řádky. V hlavě mi běží, že letos poprvé "cítím" Vánoce. Možná to bude tím, že jsem dlouho nikde nebyla. Jen v práci a doma. Dneska ráno jsem taky letos poprvé málem spadla, protože se přes noc stihla udělat hooodně klouzavá ledovka. Cesta do práce dnes tedy byla spíš ranním posilováním, protože zatínat svaly na břiše, abych držela rovnováhu a nespadla, jsem teda musela pořádně.

Chtěla bych letos napsat několik vánočních článků, ale upřímně, moc se mi nedaří držet se nějakých "témat", i těch, které si určuju sama. Proto to nechci slibovat, ale dávám si to jako takové malé předsevzetí, protože Vánoce jsou super a fajn a kouzelné a byla by škoda toho "nevyužít". Budu každopádně zkoušet nějaké norské vánoční recepty, tak to by snad mohlo být zajímavé i pro vás :).

photo: Mracek fOtO

Dnešní článek ale vůbec o Vánocích není. Už dávno dávno mě napadlo, že bych mohla napsat "o tom, co jsem poslouchala v různých fázích života". :) Jsem "textový člověk", pokud bych se měla nějak zaškatulkovat. Písnička se mi často líbí na základě textu, i kdyby mě hudebně moc nezaujala (není to ale pravidlo). Když jsem byla malá a i v "raných" náctiletých letech jsem anglickým písničkám v podstatě nerozuměla, ale tvářila jsem se, že jo a mým rodičům jsem "překládala", i když jsem rozuměla tak každé desáté slovo. Někdy je zajímavý se k těmto písničkám vrátit, když už "rozumíte", protože najednou dostávají nový rozměr!

Káva. Pojďme se o ní něco dozvědět.

Káva. Asi nejskloňovanější slovo na sociálních sítích. Schválně - kolik citátů nebo fotek kávy jste dnes zahlédli na instagramu, facebooku nebo, co já vím ... třeba pinterestu? Minimálně jednu, ale hádám, že spíš mnohem víc. Že jo?

zdroj

O tom ale dneska psát nechci. Chci psát o kávě jako takové. Jenže to je tak široký pojem, že bych mohla psát do rána, stejně bych nepokryla všechno a vás by to už dávno přestalo bavit... A tak se dnes zaměřím na "základní fakta", na nápoje připravené na bázi espressa a taky můj vztah ke kávě. Tuším, že i tak to bude informací až až :).

Základní fakta (náhodně poskládaná)

zdroj, zdroj
zleva: plod kávovníku, kávové zrno nepražené, pražené kávové zrno

• První keře kávovníků byly nalezeny v Etiopii. Z Etiopie byl kávovník postupně převážen do Egypta a Jemenu a odtamtud do celého světa. 
• Legenda praví, že nejdřív to byly kozy, v 9. století,kdo žvýkaly plody kávovníku - tzv. kávové třešně. Farmáři postupně zjistili, že kozy jsou nějaké živější a energetičtější, tak se o kávovník začali zajímat víc :).

Like fromy my diary XV: Mám život? Jsem život!

Co znamená "opravdový život"? Mám rozepsaný článek na toto téma už několik týdnů a je zajímavé pozorovat, že jak to mám vkuse v podvědomí, tak okolo sebe všude vidím různé ukazatele, které mi zrcadlí můj pohled na to. Netvrdím, že předtím nebyly, jen jsem je možná tolik nevnímala. To, čemu věnujeme pozornost, to je.

No a tak jsem si třeba přečetla o oddělování krásných a nablýskaných věcí od "opravdového života" nebo návod v několika bodech, jak být šťastný, a nebo o instagramové hvězdě, která se "vzdala" svého povrchního "falešného" virtuálního života, který ji pohltil, aby začala dělat něco "opravdového", do velké míry taky online.

Snažila jsem se přijít na to, jak funguje naše ego. A na nic převratného jsem (nečekaně) nepřišla :). Vnímám ale, že (naše) ego se váže "na senzace" a většinou ty bolestné. Vytváří v nás tu potřebu boje, iluzi toho, že když přestaneme bojovat, ztratíme tím sami sebe a vzdáme se toho, o co usilujeme. Co když se tím bojem a přemáháním sami od sebe spíš vzdalujeme?

Like from my diary XIV: Dá se být "v souladu", i když se nenaplní naše představy? :)

Klikám na stránku Blogerka roku a nic. Během dne jsem to tak ze setrvačnosti (a zvědavosti) zkusila několikrát. Žádná změna. Kolem šesté to zkusil Radan, s jedním procentem baterky těsně před tím, než jsme se zakousli do šťavnatého a obrovského burrita. Stránka se změnila a moje první fyzická reakce? Stažený žaludek a zběsilé bušení srdce. Radan kliká na kategorii LIFE a pomalu sjíždí dolů, ani jeden z nás nedýchá ... dobře, trochu to dramatizuju. Trochu... Nejsem tam. První pocit? Jsem zklamaná a smutná ... ale zároveň taky dost klidná. Je to tak jak to je. Sama o sobě neutrální informace.

4 důvody, proč mě baví blogovat

Venku prší, fouká a listy padají ostošest. Dávám tomu tak dva týdny a v Oslu neoficiálně, ale zato doopravdy, začne zima. A nebo nezačne... :) Každopádně. Dneska mi zima vyloženě zalezla pod kůži a když jsem se vrátila z dopoledního kafe s kamarádkou, zabalit se do deky byl pro mě jasný cíl. Zapnula jsem si k tomu pinterest, že se trochu naladím na "halloweenskou vlnu" a najdu chuťovky, co bych mohla vyzkoušet a pak je dát sem na blog. Prohlížím si všechny ty barevné a kreativní obrázky a jediné, co se mi při tom honí hlavou je, že to jde tak nějak mimo mě. V duchu se ptám sama sebe, proč vám vlastně chci ukazovat "návody" na něco, co by mě nebýt blogu ani nenapadlo hledat. Nikdy jsem si nezdobila pokoj v halloweenském duchu a žádnou party neplánujeme a tedy to není to, "čím žiju"... Teď si ale vzpomínám, že na jedné takové párty jsem byla. Před sedmi (!) lety v Americe... a teď mám zas déjà vu, protože mi přijde, že jsem vám o tom psala loni. Nevadí, stejně vám ukážu fotky, co jsem tehdy dávala na svůj předešlý blog. Byla to taková fakt povedená party - všechno promyšlené - od dekorace, jídla až po strašidelné zvuky, ale pamatuju si, že i tehdy to celé šlo mimo mě, vůbec jsem tam nechtěla jít, pak si to "neuměla" užít a svůj kostým jsem taky dost odflákla. Možná prostě nejsem "theme party typ"...Tak, a teď jsem se zaškatulkovala a už to tak navždycky zůstane! :)

Trošku dlouhým úvodem bych se ráda ale dostala k další myšlence, co mi naskočila někde mezi všemi těmi ostatními myšlenkami. Nějak mi ty myšlenky skáčou... :) Říkala jsem si, že když mě tedy někdy neláká psát o něčem, co jde mimo mě, ale zároveň je to aktuální a "žádané", co mě tedy na "blogování" baví? Proč se k němu stále vracím? ...A tak mě napadlo -  proč si na to rovnou neodpovědět článkem? :)

1. Blog je moje součást

Sdílet, co se mi honí hlavou, co mě inspiruje, baví, nebaví, kam cestujeme, co peču, vařím, jím nebo jak přistupuju k situacím, co se dějí je něco, co je stejná součást mě jako to, že to "skutečně" žiju a prožívám. Neberu to odděleně. Není to oddělené... Jen mě k tomu teď napadají Moojiho slova -

"Jděte, kamkoli si přejete. 

Pohybujte se, jak je vám libo. 

Dělejte cokoli, po čem vaše srdce touží, 

pouze se s ničím neztotožňujte. 

Nikdy neříkejte 'Toto jsem já'. "

Užívejme si, co nás baví dosytosti, jen si buďme vědomí toho neustálého proudu, kdy nic není trvalé a neměnné ... :)

Like from my diary XIII: Dáváme moc nad svým životem do rukou někoho jiného?

Není to tak dávno, co za mnou přišla kolegyně a povídá mi: "Dneska, když jsem přišla do práce, měla jsem tak dobrou náladu. Dobře jsem se vyspala, všechno se mi daří a venku je hezky. No a pak přišel jeden otravnej zákazník, co mě ani nepozdravil a zkazil mi tím celý den."

Anebo další příklad. Máte za sebou krásný den, třeba příjemnou túru, okolo sebe přátele nebo rodinu a jdete si dát nějaké dobré jídlo do restaurace. No jenže záhy se tam objeví nepříjemná číšnice, co je neprofesionální a ještě neschopná a vaše dobrá nálada je rázem pryč.

Nabitá energií a nápady se ucházím o Blogerku roku!

Nemohla jsem to už vydržet! Dneska v práci jsem odpočítávala každou minutu, ať už mi proboha skončí ta směna. Dneska jsem byla těžce nepřítomná, ale nemohla jsem se dočkat, až si sednu k počítači a začnu psát...

Začala jsem s tím už v té práci. Utrhla jsem si kousek papíru z roličky na účtenky a mezi každým jednotlivým zákazníkem, který přišel, jsem si na něj něco naškrábala. Vlastně to teď ani nemůžu pořádně přečíst, ale tuším, že to půjde i bez toho. 

Cítím se tak nabitá energií a motivovaná jako už dlouho ne. A přestože je to pomíjívý stav, který v takovéto intenzitě zase odpluje, protože pocity a emoce nejsou trvalé, mám chuť, elán a ambici jít tam, kam mě to táhne a dělat to, po čem toužím. 

#25 #narozeniny - Vděčná, nadšená & přeslazená

Polosedím v posteli s posledními zbytky svých narozeninových dortů. Jsem už trochu přeslazená, stále mi to ale nedá a v docela pravidelných intervalech zvedám dezertní vidličku (takovou tu miniaturní) a zabořím ji do jednoho z těch vláčných dortů. Nemůžu se rozhodnout, který mi chutná víc, tak je průběžně střídám ...

Lenička (maminka) mi včera ráno popřála - "Terinkáááááááá....má dnes za pět minut dvanáct 25. Huráááááá. Večer si zavoláme, jo? Pusinkuuuu a kráááásně si ten dnešek užij (eště líp než jiné dny v tom čase, který neexistuje :D)." A musím teda přiznat, že ten "včerejší den, v tom čase, který neexistuje" (ať už to berete jakkoliv) stál za to a těší mě, že to s vámi můžu sdílet. 

Sdílení ... Včera, hned ráno jsem zveřejnila článek, který byl na první (a možná i druhý) pohled tak trochu sobecky o mně. Teda on byl - "o mém příběhu". Součástí toho a taková hlavní myšlenka však byla a je, aby byl o nás. O vás, o mně, jako o individualitách a zároveň o nás jako celku. A upřímně, jsem vděčná a dětsky nadšená z toho, co vzniklo.

Veřejně sdílet svůj příběh v deseti větách je výzva. Zastavit se, podívat do sebe a sdělit, co tam vidím, vyžaduje čas a možná i notnou dávku odvahy. Vážím si vás, co jste se do toho pustili! a vážím si i těch, kteří jste se rozhodli, že "sami sebe" veřejně sdílet nechtějí. Je to obojí v pořádku ... 

Ať už to cítíte jakkoliv, tak jen ještě informuju, že i během dneška své příběhy můžete sdílet (na facebooku, instagramu i blogu - podmínky v minulém článku) a zítra vám dám vědět, koho v prosinci přivítám u nás v Oslu.

Můj příběh v deseti větách & SOUTĚŽ, která stojí za to! :)

Psát blog je jako sdělovat příběh. A tady je ten můj v deseti větách.

Oblíbenci podzimu 2015

Sedíc v koutě útulné kavárny připravuju páteční narozeninový post. Sem tam zvednu oči nahoru a pozoruju lidi kolem. A sem tam si prostě "odskočím" na facebook nebo instagram. Po dlouhé době mám volný den, který mám celý pro sebe... Ráno jsem si zašla na malé nákupy a koupila jeden z prvních obrázků, kterými nám chci v ložnici ozdobit stěnu. Procházela jsem se mou oblíbenou ulicí a a došla až sem, kde už druhou hodinu sedím s chladnoucím zeleným čajem. A tak mě napadá, že si odpočinu od jednoho článku a napíšu nějaký jiný, oddechový a nenáročný.

Nevím jak vy, ale já si vždycky ráda psala seznamy. Seznamy mých oblíbených filmů, hudby, ročních období, knih a nebo třeba barev. Je teda fakt,že už jsem to pěknou řádku let nedělala, ale moje dětské deníky jsou takovýchto seznamů plné. A ačkoli jsem si vědoma faktu, že všechno se mění a plyne a tudíž i dnešní seznam bude brzo "neaktuální", je mi to v tuto chvíli nějak jedno. Můžeme to prostě brát jako OBLÍBENCI PODZIMU 2015 a co se týče kategorií, tak ty budou náhodné - podle toho, jak mě zrovna napadnou...

Rande s Oslem

Po práci nejdu domů. Je krásně, sluníčko svítí a i když je podzim ve vzduchu,před chladem mě chrání kabát, který mi dala Terezka předtím, než se odstěhovala. Od divadla se vydávám bočními uličkami k opeře. Připadám si trochu jako "cestovatelka v dosud nepoznané zemi". Jiný pocit, jiná reakce, jiný pohled. Čistý štít. Pořád.

Stejné místo a snad i úplně stejná fotka, jako ta první, jen s pár minutovým odstupem. Tato je víc "dramatická" :)

Hodina a půl.

Kráčím ulicemi Osla, v ruce držím cappucino s jedním shotem espressa, prší a já nemám deštník. Schovávám se do kapuce a přidávám na kroku. Mířím do posilovny. Nebyla jsem v ní už dobrých pár týdnů, ale tentokrát mě to tam prostě táhne. Strávila jsem půl dne "nic neděláním", nebo možná "bytím" a najednou měla potřebu zapojit i tělo. A tak vstupuju do velkého prostoru, který je v šest odpoledne/večer přeplněný lidmi. Přezouvám se, vlasy si pletu do francouzského copu a vyrážím "si zaběhat" na pás. Ani si nepouštím vlastní hudbu, tak nějak tuším, že ji dnes nebudu potřebovat. Hned na začátku nastavuju běžící tempo a pak jen běžím. Vnímám každý svůj pohyb, ale nevšímám si okolí, hudby, co hraje z repráků a své myšlenky nechávám jen proplouvat. Naskakuje mi jich hodně. Jak zařídit byt a jak to udělat, aby se nám vešla postel do toho malého pokoje. Jestli tu komodu namalovat nebo ne. Že už fakt musím najít fotografa na svatbu a o cukrářce ani nemluvím. Jestli "tam" mám na podzim jet a nebo spíš radši ne... Vědomě všechny myšlenky zaznamenám, ale prostě je nerozvíjím. Pozoruju svůj dech a pohyb a když někde ucítím bolest, "pošlu" jí jeden hluboký nádech a výdech a bolest odchází a nebo prostě není výrazná, aniž bych se ji snažila za každou cenu potlačit. To je jinak zajímavá věc, co jsem vypozorovala -  že existují jakoby dva "druhy" bolesti. Jedna je ta fyzická, to, že někde něco píchá, bolí, do něčeho narazíme a tak. To bolí. Ale když to pak ještě umocníme myslí a tím, že si k té bolesti vytvoříme příběh, to je teprve bolest. Daleko trvalejší a přitom docela "zbytečná". :)

Letavy jsou týdnem, kdy je možné všechno, a to co je možné, to se děje... :)

Cesta na Letavy byla strastiplná, ale jsme tu, ještě to oficiálně nezačalo, ale je tu nádherně. Letavy jsou týdnem, kdy je možné všechno, a to co je možné, to se děje.

Přiznám se, že kdykoliv chci psát o Letavách, docházejí mi slova, jenomže když to takto napíšu, zní to jako největší klišé na světě - "to se nedá popsat". Tak proč o tom vůbec psát? Asi proto, že Letavy jsou fakt výjimečný týden, co víc, je to podstatná součást (našich) životů.

Cokoliv, co se v životě děje, má svůj nepostradatelný význam a Letavy jsou jednou z těch událostí, která se prostě zaryje hluboko a ta energie, co tu proudí je přítomná ve všem, co se děje. Kdybych kdysi před sedmi lety poprvé nejela na Letavy kvůli své první velké platonické lásce, pravděpodobně bych o pár let později nepoznala Radana a kdybych nepoznala Radana, pravděpodonost, že bych dnes žila v Oslu je vcelku minimální. Náš život je sled situací a událostí a je vždycky naše, jak k nim přistoupíme a jakou cestou se vydáme. Všechny možnosti jsou "správně" a hlavně jsou neustále v pohybu. Málokterá situace je neměnná a je osvobozující vědět a být v souladu s tím, že jsme plně odpovědní za "svůj život" a hlavně že spoluvytváříme to, co se děje. Ale víte co? Dostala jsem se úplně mimo Letavy a začala s "nevyžádanými postřehy a radami". Tak to teď nechám tak.

Napíšu ještě, že letos budu do "letavského deníku", což je každodenní periodikum na Letavách, psát malé postřehy z našich večeří - prostě si zahraju na "food kritičku". Stejně tak s Radanem budeme společně psát rubriku "Sme v pohodě? - vztahová poradna Sehnalová-Furiel" a vy si to tu budete moct exkluzivně přečíst :). Bude to asi poprvé v historii "letavských deníků", kdy půjdou "informace" mimo Letavy, ale věřím tomu, že vás to bude bavit a že vám díky tomu trošku lépe nastíním tu atmosféru tady. A tím pádem toho budete součástí taky. Když budete chtít.

O Letavách jsem už psala před dvěma lety. Přečíst si o nich můžete tady nebo na letavy.sk

"Radanova a Letavská :)"

prý se moje muffiny a bublanina daly jíst ... :)

Like from my diary XII: O inspiraci a inspirování

Čtvrtek odpoledne, po několika dnech je nad námi modrá obloha a já se nacházím na přeplněném oslovském letišti. Procházela jsem se dobrou čtvrthodinu, než jsem našla jedno místo k sezení. Asi všichni odjíždějí na dovolenou. Ostatně já taky. Tentokrát mě na letiště zavezl Radan, měli jsme na pár dní k dispozici pracovní auto. Proto bylo jednoduché jen tak spontánně vyrazit na výlet v osm večer a proto, když se Radan dnes jen tak zeptal, jestli chci svézt, hned jsem se toho chytla. Mít auto má něco do sebe, právě pro takové takové spontánní výlety. Nutnost to ale není, vlastně jako téměř nic… Když jsme se teď stěhovali, došlo mi, že kdyby na to přišlo, „potřebuju“ jen pár maličkostí, jsem míň a míň upnutá na věci. Přesto je ale ráda nakupuju, je to takový paradox anebo možná „dokonalá rovnováha“.

Sedím tu a koukám kolem sebe. Vedle mě si mladý pár pochutnává na hamburgeru a hranolkách a k tomu mají pivo. U stolu vedle už popíjejí víno a tu a tam se válí špinavé talíře, tácky a papírky, které ještě nikdo nestihl uklidit. Já jsem tu jen tak. Tedy s růžovým počítačem. Kafe bych si dala, ale záhy si uvědomím, že mi tady na letišti vlastně zas tak nechutná a často ho nedopiju. Navíc už jsem dneska jedno měla.

Poslední týden jsem víceméně bez internetu. To je docela „velká věc“, protože kdybych měla upřímně říct, kolik času jsem běžně připojená, bylo by to … hodně. Ani nevím, jestli se to dá nějak rozdělit, protože vždycky, když se „něco děje“, jsem hned u toho, a průběžně do mobilu koukám, i když se nic neděje. A teď najednou trávím hodiny a hodiny času, aniž bych nevědomky a v podstatě ze zvyku koukla „co je nového“… Líbí se mi to. A je to se mnou daleko víc v souladu. Takže jsem za tuto situaci vděčná, protože mi pomáhá vytvářet si nový návyk. Novou dráhu, při které „virtuální svět“ není přímou součástí toho „reálného“. Je to víc oddělené a cítím se tak dobře. Je to samozřejmě jen týden - nechci tu tedy - vám i sobě, tvrdit, že jaká jsem dobrá, když v podstatě nemám na výběr :). Ale je to dobrý start.

Musím už teď končit a jít na gate, ale „vrátím“ se z letadla …

LOVE: (3) Jak tento článek není o svatebních přípravách a 7 důvodů z nekonečně, proč miluju Radana

Je pátek kolem sedmé hodiny a zrovna jsem odešla z jedné kavárny (z té, ve které pracuju), abych v jiné, v centru, napsala zase pár řádků v rámci sobotního "love" tématu. Společnost mi cestou sem dělala má americká kolegyně, která se v úterý vdává a nemá zásnubní prsten a vlastně ani snubní a dneska si jde kupovat šaty, pokud se jí to podaří a nějaké najde. Je to sympatická mladá holka, mladší než já, a asi by se ještě nevdávala, kdyby jí za chvíli nemělo vypršet povolení k pobytu a ona tu tak moc nechtěla zůstat. Dneska mě poprosila, jestli bych jí upekla makronky... No, nepekla jsem je už pekně dlouhou dobu, ale tuším, že třicet dám s Radanovou pomocí (ruční šlehání bílků) v pohodě. A těším se na to.

Každopádně, co se týče našich příprav, tak jsme za poslední týden nějak moc nepostoupili. Radan je celý týden pryč a i když jsme se o svatbě bavili před týdnem nebo dvěma v neděli, když jsem byla pozvaná na tacos a margaritu, nemám dostatek "materiálu", aby to vyšlo na celý článek. Dokonce ani ten krásný sešit, kde si budu všechno psát, co mi minule poradila úžasná Anetka, jsem si "nestihla" pořídit. To je pak se mnou těžký, že jo. Jsem si vymyslela svatební články a pak nevím, o čem psát (i když mi přišlo několik krásných a nápaditých zpráv, za které moc moc děkuju a nebojte se posílat dál, určitě se "neztratí" :)) ... pořád mi to přijde ještě dost daleko, 11 měsíců je šíleně dlouhá doba na plánování a věřím, že až nebudu "vařit z vody", ale "actually" zařizovat všechny ty věci, rázem budu mít o čem psát...

No, a dneska ráno cestou do práce napadlo, že štítek z názvem "love" vlastně nemusí být nutně jen o svatbě. Je prostě o nás dvou. A tak dnes budu psát o Radanovi. Tohle konkrétně mě napadlo až teď během psaní, takže vůbec netuším, kam to povede. Jestli ho víc vychválím nebo naopak :). Asi to první, protože kdyby náhodou někdy něco psal Radan o mně, mohl by to použít proti mně! :) A nebo víte co, možná to nemusím škatulkovat a prostě uvidíme, co z toho vzejde

Léto 2015

1. Radan & já si navzájem vyhovujeme

První, co mě napadlo a co je pro mě velmi důležité je, že si s Radanem sedneme. Už když jsem za ním byla poprvé na návštěvě v Oslu, prostě jsme spolu "žili", jako bychom se znali věčnost a bydleli spolu už léta. Jednoduše jsme byli "svý". Jsme povahově, zkušenostmi a vlastně i "filosofií" docela odlišní, ale nějak to vyšlo tak, že se dokonale doplňujeme a dokonale si ... vyhovujeme. Používáme tohle slovo už od začátku a shodli jsme se, že to sice asi nezní zrovna super romanticky, ale je to pro nás důležité a "osvobozující", že jsme naprosto přirození (i když se oba dost měníme a změnili jsme se počas těch let), známe jeden druhého "aktuální verze" a tak moc se milujeme.

Jak jsem se vymanila ze začarovaného kruhu anorexie a záchvatového přejídání

Právě usrkávám čokoládový milkshake, je výborný a dneska je to poměrně podstatná informace. Před pár lety bych něco takového totiž nedala do pusy ani náhodou...

Dneska bych chtěla psát o mentální anorexii a záchvatovém přejídání. Obojí bylo pár let součástí "mé cesty". Vlastně pět nebo šest let. To je docela dlouhá doba.

Chci jen napsat na začátek, i když je to trochu takové klišé, že nejsem doktor, nutriční terapeut ani psycholog a tudíž budu tento článek psát pouze na zakládě své zkušenosti a prožitků, což je koneckonců jediné, co může udělat kdokoliv. Nikdo z nás nemá "univerzální pravdu" a zvlášť ne u takto citlivých témat. Můžu vám ale možná něco zrcadlit a je jen vaše, jak se k tomu postavíte ...

40kg - 57-59kg - 50-51kg

"Wow, stačí nejíst sladké, a můžu být hubená"

Píše se rok 2004, je srpen a s Leničkou odjíždíme na dva týdny do Itálie. Náš známý tam tehdy vždycky na jaře a v létě pracoval jako masér. Zároveň je to člověk, který se hodně zabýval stravou podle krevních skupin, což byla v té době hodně populární záležitost. Dneska už ani ne, protože "víme", že to zas tak jednoduše nefunguje a hlavně, že mnohem účinnější je poslouchat své vlastní "konkrétní" tělo :). Každopádně, celé dva týdny jsem nejedla sladkosti. Byl to pro mě velký zlom, protože do té doby jsem každý den musela mít nějakou čokoládu nebo sušenku, Jedla jsem sladké pořád a na cukr jsem měla vytvořenou docela slušnou závislost. Když jsme se vrátily domů, zjistila jsem, že ručička na váze ukazuje skoro pětikilový úbytek. To je ohromné číslo za tak krátkou dobu. A stálo za ním opravdu jen to, že jsem vyřadila sladkosti...

9 tipů, jak si užít čas o samotě

Trávím hodně času sama. Už odmalička mi to nevadilo a naopak moc bavilo. Vždycky jsem si něco vymyslela, ať už to bylo psaní deníku, tancování po domě a zpívání si do dětského mikrofónu, koukání na pohádku (no, spíš na Pomádu ... :)) nebo běhání po venku ...

Radan byl poslední dva týdny pracovně pryč a já trávila hodně času sama. A moc jsem si to užila. Občas se setkávám s tím, že "já sama být neumím, nudila bych se." nebo "potřebuju lidi kolem sebe", tak mě napadlo, že sepíšu pár činností, co dělávám já, když jsem sama. Vlastně jsou to úplně obyčejné aktivity, pravděpodobně nedělám nic objevného. Ale nezaškodí si je připomenout, no ne? :)

1. Meditujte

Začneme hned něčím "kontroverzním" :). Teda na samotné meditaci není kontroverzního vůbec nic. Jen sdílení meditačních fotek na internetu je vlastně trochu "protiřečící-si", protože meditace klidu, kterou praktikuju, je právě o tom, že se soustředíte na svůj dech a všechno okolo jen necháte přijít a odejít... Ale taky jednu fotku mám, z Jeseníků, a vidíte, jak se mi teď hodí :)).

Pravidelně meditovat jsem začala až nedávno, většinou tak dvacet minut a pozoruju na sobě zlepšenou pozornost :). A jednodušeji se mi navrací k "teď". Zkuste to třeba taky. A pamatujte, že cílem meditace "není dostat ego do pohody," jak hezky říká "moje" Lenička :).

2. Čtěte

Chci zmínit knihy, ale vlastně moc nečtu. Před půl rokem mi z martinus.cz přišla kniha "Myšlení rychlé a pomalé", kterou jsem si sama vybrala a já ji dodnes nedočetla. Jsem asi v půlce. Až ji jednou dočtu, to může to být třeba za dalšího půl roku, napíšu o ní článek. Slibuju. :)

Teď v posledních týdnech si ale pročítám "Psaní na hladině vody" od Moojiho a "Pád do milosti" od Adyashantiho. Obě knížky využívám podobně, jako "Moc přítomného okamžiku" od Tolleho. Prostě si je čas od času náhodně otevřu a pomáhají mi "vrátit se k sobě". Většinou pak jednu z nich nosím s sebou v tašce a když mám chvilku, čtu a vnímám. Pokud mě tedy zrovna nezaměstnává instagram nebo něco podobného, že jo :).

3. Procházejte se na místa ve vašem městě, které ještě neznáte

Často prostě vezmu foťák a dojdu nebo dojedu na místa v Oslu, kde jsem ještě buď vůbec nebyla a nebo jen párkrát a je to tam pro mě nové. Takto jsem před pár dny (znovu)objevila další nádherný výhled na fjord. Včera jsem tam vzala i Radana a myslím, že je to dokonalé místo na rande, ale právě i na tu meditaci a nebo jen prosté "vyvalování se". :) Takových míst je v Oslu spoustu a stále a stále je co objevovat a jsem si jistá, že podobně to je v každém městě nebo i vesnici. Kolikrát totiž i "stará známá" místa působí pokaždé jinak ...

Like from my diary XI: Nekonečný zdroj lásky :)

Před pár týdny jsem psala článek o mně a Radanovi a naší „lovestory“. A jedna z pasáží, která vás zřejmě zaujala nejvíc je ta, kdy píšu, že jsem v sobě objevila „nekonečný zdroj lásky“. Chcete vědět, „jak na to“. Věnovala jsem poměrně hodně energie přemýšlení a rozjímání, jak to pojmout, co asi chcete číst a jak to vyjádřit. A čím víc jsem se do toho zamotávala, do toho „jak“ a taky do své „osobní a velmi konkrétní“ zkušenosti, tím víc jsem se tomu „zdroji“ vzdalovala.

Nekonečný zdroj lásky je prostor. Ticho. Pocit. To co „zbyde“, když se oprostím od myšlenek, představ a lpění, jaké má co být. Je to vědomí. Vědomí, že nejsem oddělená od vesmíru, od tebe, od moře, že jsem jedno… nekonečno. Láska.

Tak,  tu nejvíc „spirituální“ část tohoto článku už máme za sebou, nebojte :).