Sunday, April 27, 2014

O mých dnech a taky recept na piškot s bílou čokoládou :)

Od té doby, co jsem začala pracovat v kavárně, mám konečně zase pocit, že tady v Oslu nejsem jen na návštěvě. Moje dny dostaly nějaký řád a musím říct, že mě to takto moc baví. Mám opravdu velké štěstí na kolegy a kolegyně, fakt se v práci cítím dobře a baví mě pozorovat a bavit se se stále stejnýma lidma, kteří si chodí denodenně pro to samé, i s těmi, které vidím poprvé. Třeba jeden pán v brýlích a pruhované košili chodí pravidelně na cca 5 shotů espressa. Poprvé si objedná doppio a pak si třikrát jde pro single shot. Vždycky si vystojí řadu znovu a nikdy si nedává nic jiného. Nebo pán, který nějakým způsoběm zjistil, že jsem Češka a každý den mi děkuje za kafe v češtině. Nebo jiný pán, který si pokaždé kupuje stejný chleba.


Přijde mi, že v ČR je nejpopulárnější kafe cappuccino. Tady je to jednoznačně dvojité latte hned v závěsu s černou kávou. O pomyslné třetí místo se dělí dvojíté americano a dvojité cortado. A až pak cappuccino. Teď v těchto vedrech je extrémně populární ledová káva.




Tento týden jsem tu byla skoro celý sama, Radan jel na Velikonoce domů, a i když vím, že si to Radan bude číst, musím se přiznat, že jsem si to docela užila. Koupila jsem si krásné květiny, udržovala jsem si tu pořád pořádek (což je teď zas takové nějaké "těžší"), a každý den jsem se po práci šla projít, jednou jsem si třeba koupila sushi a šla si ho sníst na střechu opery :). Počasí je tu teď opravdu nádherné (ťuk ťuk) a tak jsou všichni venku a všichni jsou tak nějak milejší a usměvavější.

Tuto i minulou sobotu jsem byla u své kamarádky a "candy barové" kolegyně Terezky a pekla jsem nějaké cupcaky, které jsme pak společně nazdobily. Musím neskromně podotknout, že se nám docela povedly, co na ně říkáte? .. Terezka a Candy Bar je vlastně další důvod, proč se tu necítím jako na návštěvě. Je zvláštní, že jsme se spolu pustily do takového projektu, přestože se reálně neznáme ani rok. Ale myslím, že ani jedna z nás právě nemáme pocit, že bychom se "neznaly", někdy to tak celé do sebe zapadne, že to, jak dlouho se lidi znají je vlastně úplně jedno :).



.. a teď už k receptu, konečně zase nějakému. :) V pátek jsem se rozhodla si odpočinout od všech těch cupcaků a makronek a cake popů a upéct asi tu nejjednoduší věc na světě a to klasický piškot, který jsem trochu "ozvláštnila" bílou čokoládu. Já vím, žádný extra výkon, ale třeba ten recept někdo z vás ocení :). Doufám! :) .. Já na něj použila silikonovou hranatou formu, ale kdybych ho dělala příště, asi bych ho upekla v dortové formě a pak ho prořízla a namazala třeba marmeládou. Tak jak jsem to nakonec udělala i v této verzi, akorát až na talíři :)

Thursday, April 17, 2014

Jaké to je, pracovat v norské kavárně

Dnes bych vám ráda napsala o tom, jaké to je pracovat v norské kavárně. Je čtvrtek dopoledne a já mám po sedmi dnech konečně volno. Zrovna ujídám výborný, i když díky cestě domů trochu rozdrobený, jablkový koláč, který jsem včera v práci ukořistila. A piju svůj nově oblíbený čaj "oriental sencha". Dnes i zítra máme zavřeno, protože jsou přece Velikonce a jak jsem psala už mockrát, Norové si velmi ctí čas strávený s rodinou a blízkými. V sobotu, neděli i v pondělí sice otevřeno máme, ale o dvě hodiny míň, než v běžný všední den a také jsou tyto sváteční dny lépe ohodnoceny ...

Všechny tři podniky. První ve čtvrti Torshov, druhý na Damplassenu, to je to místo, kam chodím nejčasteji,
a třetí kousek na královským palácem.
Když jsem před necelými dvěma lety, v létě 2012, přijela za Radanem do Osla (to jsem ještě studovala v Praze), jen tak jsem si vyhledávala nějaké kavárny, ve kterých bych třeba ráda pracovala. Je to asi velká náhoda, ale kavárna, ve které pracuju, byla první, kterou jsem našla a která mě opravdu zaujala. Prohlížela jsem si jejich web a říkala si, jaké by to bylo úžasné, kdybych toho mohla být součástí .. pak jsem se ale vrátila zase do Prahy a trochu na to zapomněla. A pak, když jsem se loni v září do Osla přestěhovala, sice jsem jim poslala emailem CVčko a asi i nějaký text k tomu, ale neměla jsem ještě ani norské číslo (telefonní ani "osobní") a samozřejmě se mi nikdy neozvali. Shodou okolností jsem se ale v říjnu dostala do restaurace, která majitelům této kavárny patří. Říkala jsem si, jaká je to náhoda. Pracovat tam mě hrozně bavilo, pohybovala jsem se kolem výborné jídla v krásném prostředí a poznala tam milé a sympatické lidi. A právě díky nim, tedy hlavně jednomu z nich, jsem se do této společnosti mohla vrátit, i když o pár měsíců později. Před asi měsícem a půl jsem psala článek o tom, jak jsem byla na pohovoru. Asi 2 týdny se pak nic nedělo, až mi potom napsala tzv. "daglig leder" jedné ze tří kaváren, jestli nemůžu další den přijít. Měla jsem z toho velkou trému, protože to byla přesně ta manažerka, která na mě o dva týdny dřív mluvila jen norsky a nijak jinak. Nakonec to ale nebylo tak "zlé", vlastně naopak. Mezitím mi neustále psal norské smsky francouzký manažer další z kaváren, jestli mu nemůžu přijít pomoct a já vždycky v ten den byla už byla "zamluvená" v jiné kavárně. A pak mi asi před třemi týdny zavolal J.J., ten, díky kterému tuto práci v podstatě mám, ten, které jsem poznala v Tranenu, že nutně potřebují pomoct v jejich třetím podniku, který mám asi 10 minut pěšky od bytu. Tam jsem pak pracovala ještě další dva dny a od té doby právě tady pracuju nejvíc a taky nejvíc pracovat budu. Občas ještě zaskočím pomoct tomu Francouzovi, ze kterého se vyklubal docela sympatický šéf (přestože můj první dojem z něj nebyl bůhví jaký), ale do té první kavárny už v podstatě nechodím. Ty první týdny to bylo šílené právě proto, že mi každý den volali odjinud a já samozřejmě nikoho neodmítala, protože jsem byla ráda (a jsem), že nějakou práci mám. Teď už se to trochu ustálilo a mám takový nějaký "monthly schedule", takže už mi nikdo nevolá v osm večer, jestli můžu další den přijít.

Důkaz, že kavárna ve které pracuju byla opravdu jako první na mém
sezmanu "vysněných" prací.
A jaký takový pracovní den probíhá? Myslím, že zas tak moc se to od českých a vůbec kaváren různě po světě, lišit nebude. Někdy mívám ranní směnu, která začíná v 6:30 a končí v 14:00 a někdy zavírám a ta je od 10:30 do 18:00, tedy ve všední dny, o víkendech je to trochu posunuté. Co jsem stihla zjistit je to, že skoro všichni mají radši ranní směnu a já teda taky. Sice musíte vstávat brzo, ale ráno musíte v podstatě jen vyskládat všechny chleby a pečivo na místo a uvařit tzv. "dagens kaffe" ("denní", tedy černá káva) a horkou čokoládu a to je tak všechno. Otevírá se v 7:30, takže na to celé máte hodinu a kolikrát si stihnete dát i ranní kávu. V 7:25 už většinou stojí pár prvních zákazníků před vchodem a vy tak hned v 7:31 prodáte první chleba, skoleboller a nebo kávu. Kupodivu bývá docela dost zákazníku už takto ráno, ale jsme tam vždycky dvě (dva) a tak jeden prodává a druhý dělá kávu. Mezitím dorazí sedviče a saláty a tousty, tak ve chvilkách, kdy v kavárně nikdo nový není, se staráme o tyto věci, plus samozřejmě uklízíme stoly a když je hodně prázdno tak prostě uklízíme tak celkově (ledničky, poličky atd.). V 10:30 přijdou další dva až tři lidi a každý dělá něco. Většinou tou dobou bývá víc zákazníků a tak dva jsou za kasou, jeden (až dva) dělají kafe, jeden uklízí a další třeba doplňuje chleby a pečivo. Vždycky se to po určitém času mění, takže se nikdy nestane, že celých 7 a půl hodiny děláte to samé. Každý máme čtvrt hodiny pauzu, většinou si každý uděláme kafe a dáme si "rundstykke" (houska) s domácí jahodovou "syltetøy" (marmeláda) a máslem. A ve 2 jdete domů (s dalším kafem v ruce). Pokud začínáte v těch 10:30, tak pak samozřejmě musíte všechno uklidit a vyčistit a to nikoho moc nebaví. Výhoda ale je, že když zavíráte, můžete si vzít domů vpodstatě cokoliv, co zbyde (sendviče, saláty, pomerančové džusy atd.), když odcházíte ve dvě, tak to nejde, protože ještě nevíte, kolik se toho prodá. Chleba si ale můžete vzít vždycky :). Po zavíračce většinou ještě přijde někdo z charity a většinu toho co zbyde si vezme. Někdy to ale v pekárně špatně vypočítají a vyrobí toho tolik, že se opravdu musí i něco vyhodit a mě je to vždycky hrozně líto a tak třeba minule jsem naplnila asi tři velké tašky chlebama, croissantama, kanelbollerama atd., zavolala Radanovi, aby mi s tím přišel pomoct a on to další den vzal do práce.

Mé trochu monotónní obědy.
Nejvíc mě baví dělat kávu. Poprvé jsem coffee machine používala až v Tranenu, ale myslím, že jsem se od té doby docela zlepšila. Myslím, že je to hlavně o praxi. A já se teda přiznám, že sluduju i různá youtube videa "jak na to". A taky dělám kávu kdykoliv to jen jde. Určitě mě ale ještě čeká spoustu zkoušení, než připravím fakt "dokonalou" kávu. Nejpopulárnější jsou jednoznačně "dobble latté på lett melk" (latté s dvěma shoty espressa a nízkotučným mlékem), ale velmi populární je i klasická černá káva, možná proto jí tady říkají "dagens kaffe", tedy denní káva. Se zákazníky většinou mluvím norsky, základy opravdu nejsou těžké a pozoruju na sobě, že se každý den učím nová a nová slovíčka. Někdy do angličtiny bohužel přepnout musím, ale většinou se pak hned zase vrátím do norštiny a někdy tím zákazníky asi dost matu. Většinou jsou ale všichni moc milí a chválí mě a snaží se mi s norštinou pomoct, učí mě nová slovíčka a tak. S kolegy mluvím anglicky, ale to hlavně proto, že tak 80% jsou cizinci. Něktří z nich umí norsky perfektně a někteří míň než já (přestože jsou tu třeba 3 roky), každopádně se všichni snažíme mluvit norsky alespoň trochu.


Celou dobu jsem teď psala o té kavárně, ve které trávím nejvíc času, té, kterou mám kousíček od bytu. V kavárně, kde je manažer ten Francouz je to takové víc chaotické. Ta kavárna je menší a nemají tam určené, kdo v určitý čas co dělá a tak když se třeba nahrne víc lidí najednou, všichni tam tak pobíháme a to zpomaluje celý proces. Každopádně mám ráda cestu, kterou do té kavárny chodím, protože je hned za královským palácem a zahradou a to je zvlášť ve slunečném počasí krásná procházka.


Myslím, že v téhle fázi mého života je práce v těchto kavárnách přesně to, co chci dělat, co mě baví a vlastně i naplňuje. Vím, že spoustu mladých lidí pracuje v kavárně, protože to není vyloženě těžká práce a většinou při tom ještě studují, aby pak po škole mohli dělat něco "opravdového". Ale pro mě je tohle to "ono". Nemyslím teď nutně celý život prodávat chleba, ale pracovat s jídlem a kolem jídla je prostě to, co chci v životě dělat. Samozřejmě doufám, že dříve nebo později se začne opravdu dařit našemu Candy Baru a budeme ten koncept rozvíjet, ale nic to nemění na tom, že si svou relativně novou práci v kavárně opravdu užívám a že jsem moc vděčná za to, že věci jsou tak jak jsou :).

Sunday, April 6, 2014

Hovězí burgery s domácí houskou

Vím, že přesně takto začínal můj minulý příspěvěk, ale v posledních týdnech jsem docela na roztrhání. Od té doby, co jsem začala pracovat v kavárně jsem tam téměř neustále a navíc takto chodím na tři různá místa, ve kterých to vždy chodí trošku jinak (i když jde o stejnou síť), tak je to občas takové matoucí. Na druhou stranu se ale nenudím, pokaždé je to trochu jiné a navíc mě to moc baví. Každý den se naučím alespoň jedno norské slovíčko a v přípravě cappucina nebo latté jsem si vždycky o něco jistější a baví mě to na tom celém asi nejvíc. Je to příjemná, psychicky nenáročná práce, zato časově a fyzicky to docela vyčerpávající je. Zatím se to dá všechno skloubit, ale jsem zvědavá, jaké to bude, až se nám pohrnou naše candybarové zakázky, je to docela dobře našlápnuté. Ale asi to budu řešit, až to bude aktuální, protože teď s tím stejně nic neudělám a jenom bych se tím zbytečně nervovala.

Každopádně, včera jsem měla konečně volno a tak jsem se rozhodla, že si s Radanem uvaříme něco dobrého a pořádného, protože moje obědy v posledních dnech jsou dost monotónní (pečivo s máslem a marmeládou a kafe/čaj, voda). Už dlouho mám chuť na pořádný burger, a tak jsme si ho řekli, že si ho uděláme doma.

Zadělala jsem na těsto, podle tohoto receptu, přesně podle pokynů ho nechala kynout až na plechu a o chvíli později jsem se chystala do obchodu pro ostatní ingredience. Mezitím ty housky Radan strčil do trouby. V obchodu jsem si připadala jak typická Norka, protože jsem kupovala norský kilový sýr (ne ten jejich "brunost", prostě normální sýr), norskou majonézu, norské mleté maso a pak taky nějaký norský natírací sýr, který má rád Radan, norskou šunku a norské kyselé okurky. Všechno norské, protože tady skoro nic nenorského nenajdete. Je mi to docela sympatické, u nás jsou hrozně populární "české výrobky", ale jestli jsou skutečně české musíte skoro luštit s lupou, tady tento problém odpadá :). Důvod, proč jsem si tentokrát připadala jinak byl ten, že většinu těch potravin nekupuju, ale většinou jsou to potraviny, které nakupují lidé, co stojí přede mnou v řadě ...

Příšla jsem domů a Radan mi naznačil, že ty housky asi moc použitelné nebudou ... ony totiž tak nějak moc nenakynuly a tak z nich byla jen taková malá houstička, do které by se nevešel ani ten nejmenší burgříček, natož ty naše 180g velké kusy masa. Trochu mě to naštvalo a rozesmutnilo, ale Radan hned vyhledal další recept a začal s přípravou dalších. Takže teď vlastně budu psát o houskách, které dělal převážně Radan, já mu pomohla až ke konci... i když jsem ho po očku pozorovala, jestli to dělá "správně" :)). Každopádně jsme už nechtěli čekat dvě hodiny, než nám vykyne těsto (bylo už kolem druhé) a tak se Radan vydal do obchodu pro housky kupované. Navíc jsme mysleli, že nám to těsto ani nevykyne a tak už jsem si říkala, že tentokrát prostě recept na blogu nebude. Nakonec ale vykynulo a tak jsem housky dodělala a na večeři jsme už měli burgery s houskama, které nechutnají jako .. ani nevím, nechutnají nijak. A rozhodla jsem se o to s vámi podělit, i když samozřejmě receptů je na netu spoustu. My ho dělali podle tohoto, jen je malinko upravený.


EN: The recipe can be found here. 

Thursday, April 3, 2014

Jak jsem pekla první Candy Bar

Poslední dny a týdny mám naplněné k prasknutí. Upřímně, nikdy jsem na takový "zápřah" nebyla moc zvyklá a tak se s tím teď zžívám a vlastně si to užívám. A občas, když mě "přepadne panika" si říkám, že tohle je přesně to, co jsem vždycky chtěla dělat a že je úžasné, že se to postupně všechno naplňuje. Před pár týdny jsem začala pracovat v jedné kavárně a i když jsem původně chtěla spíš part-time, v dubnu budu pracovat víceméně pořád. V posledních 9ti dnech jsem pracovala 7 dní a proto jsem se včera velmi těšila na zasloužený den volna. Už jsem si plánovala, že Radana pozvu do kina a uděláme si spolu hezký den ...

V tom si někdy po dvanácté po poledni všimnu zmeškaného hovoru a vzkazu v hlasové stránce a následně i na emailu, že nějaký pán chce Candy Bar na zítra na oslavu jeho 12ti leté dcery, pro 10 lidí. Hned volám své kolegyni Terezce, která mi to nebrala, protože byla zrovna na nějakém školním meetingu a říkám Radanovi, že to asi nemůžu stihnout, takto narychlo ... zároveň jsem si ale okamžitě začala psát seznam věcí, které musím koupit.. čekám ale na odezvu od Terezky, protože jsem nechtěla začít bez jejího potrvzení, že to zvládneme a že se postará o designování a dovoz Candy Baru, protože jsem věděla, že další den (dnes) musím do práce a nebudu jí tedy moct pomoct...


Odsouhlaseno, nakoupeno, jdeme na to. Někdy kolem půl třetí jsem začala s pečením. První na řadu přišly cupcaky. Rozhodla jsem se jít na jistotu a příliš neexperimentovat s příchutěmi, na to nebyl prostor. A tak jsem zvolila vanilkové s pravou vanilkou a čokoládové s M&Mkou uprostřed a s vanilkovým creamcheese frostingem. A s marcipánovou kytičkou navrch. Vůbec s marcipánem jsem včera docela experimentovala a musím neskromně říct, že jsem z výsledku měla velkou radost. Líbí se vám?


Pak následovalo těsto na cake popy a pečení, resp. sušení sněhových pusinek. Pusinky jsou vděčné v tom, že jsou opravdu jednoduché na přípravu a ani moc nestojí, jen to sušení trvá docela dlouho, takže mi "okupovaly" troubu víc než hodinu.


Musím se přiznat, že mě moc nebaví příprava cake popů. Myslím teď to obalovaní v čokoládě. Možná na to používám nějakou špatnou (ne kvalitou, máme docela drahou kvalitní bílou i hořkou) čokoládu, protože mi na těch cake popech prostě moc nedrží a 10 cake popů jsem dělala hodinu. Na to jsem se asi zdržela nejvíc.


Pak přišly na řadu cookies. Nepouštěla jsem se takto narychlo do sugar cookies s nějakým složitým zdobením, místo toho jsem upekla chocolate chip cookies, které jsem ozdobila marcipánem v podobném duchu jako cupcaky. Se zdobením mi trošku pomohla Terezka, která si večer přišla vyzvednout cupcaky a pusinky a bonbóny.


Makronky přišly na řadu jako poslední a pomáhal mi s nimi Radan. Upřímně, v tom celém shonu jsem si už představovala jak mi nevyjdou a popraskají nebo nevím co udělají, a já je budu muset někdy o půlnoci péct znovu. Nezdály se mi totiž, když jsem je nechávala schnout na plechu. A vida. Kupodivu vyšly konzistenčně nejlíp ze všech mých dosavadních tří pokusů. Stává se ze mě makronkový guru :D (dělám si srandu, pořád mi tak trochu přijde jako náhoda).


Těsně před půlnocí jsem skončila. Celé mi to trvalo 10 hodin, i s nákupem a malými přestávkami mezi pečení. Myslím, že když se naučím si to lépe zorganizovat, zvládnu to tak za 7-8 hodin. Jsem hrozně ráda, že se mi počas pečení nestal žádný výrazný "fail" a vlastně to všechno tak krásně plynulo, bez stresu, v poklidu. A mám z toho opravdu velkou radost.


Dnes ráno před prací jsem ještě pekla pár pusinek jako pozornost od nás a pak jsem jsem s tím jela ještě za Terezkou, společně s makronkama a cakepopama. Terezka už měla nádherné nachystaný náš první opravdový candy bar a přiznám se, že jsem z něj ještě víc nadšená, než z toho našeho prvního, co jsme fotily na webovky. Jen mě trochu mrzí, že jsem jí nemohla pomoct to donést a nachystat na místě té oslavy, ale naštěstí jí pomohl její manžel, který nám vlastně pomáhá se spoustou věcí, stejně jako Radan. Ještěže je máme :).


Do telefonu mi Terezka říkala, jak byly naši první zákazníci nadšení. Upřímně, vůbec se jim nedivím :). Já bych z takového candy baru měla radost taky. A vlastně mám. Je to fakt zážitek a výzva péct tolik věcí najednou, ale je to naplňující a "exciting" a je úžasné mít tak skvělou kolegyni jako mám. A už se nemůžu dočkat další zakázky :)

Líbil by se vám takový Candy Bar? :)

DALŠÍ ČLÁNEK O CANDY BARU NAJDETE TADY.