Jak jsem pekla další super Candy Bar

Zrovna jsem se vrátila domů po třetím dni, který jsme s Terezkou strávily aktivním zařizováním Candy Baru na včerejší svatbu a přiznám se bez mučení - jsem unavená. Zároveň jsem toho ale plná a navíc po měsíční odmlce, kdy jsem si jednoduše potřebovala dát od blogu pauzu, cítím, že tohle je dobrá příležitost zase začít. Psát o něčem, co mě baví a co mi dělá radost.

Jak jsem pekla Candy Bar ve Vintage stylu

Dnes už mi přijde docela dávno, když mi Terezka 18. května o půl dvanácté v noci poslala screenshot z našeho candy barového emailu, jestli bychom nepřipravily Candy Bar na svatbu pro 120 lidí. Moje úplně první myšlenka: "panebože, to je fakt hodně lidí, zvládnu to všechno upéct? .. moje další myšlenka: "hmm, ale to by vlastně bylo úplně úžasný". Mezitím mi Terez píše, že "jupí" a "to je úžasný", a mně v hlavě naskakuje - a jaké asi bude chtít barvy? A jaké příchutě (prostě v ten moment samé nepodstatné věci) a pak se ještě zmíní, že má ta (tehdy ještě slečna) svůj profil na Wikipedii a v Norsku je docela známá. Tak si ji hned googlím taky, jak jinak, a vyklupe se z ní norská muzikantka/pianistka, jen o pár let starší než já, která na mě z fotek působí jako sympatická, přirozeně krásná holka, která si pravděpodobně na nic nehraje. Milé bylo i to, když jsem to jen tak mimochodem zmínila své kolegyni v kavárně, a z ní se pro změnu vyklubala jedna z M. (tak budeme nazývat nevěstu) nejlepších kamarádek.

Cupcaky a borůvkové makronky, které putovaly na ochutnávku.

Jak jsem pekla první Candy Bar

Poslední dny a týdny mám naplněné k prasknutí. Upřímně, nikdy jsem na takový "zápřah" nebyla moc zvyklá a tak se s tím teď zžívám a vlastně si to užívám. A občas, když mě "přepadne panika" si říkám, že tohle je přesně to, co jsem vždycky chtěla dělat a že je úžasné, že se to postupně všechno naplňuje. Před pár týdny jsem začala pracovat v jedné kavárně a i když jsem původně chtěla spíš part-time, v dubnu budu pracovat víceméně pořád. V posledních 9ti dnech jsem pracovala 7 dní a proto jsem se včera velmi těšila na zasloužený den volna. Už jsem si plánovala, že Radana pozvu do kina a uděláme si spolu hezký den ...

V tom si někdy po dvanácté po poledni všimnu zmeškaného hovoru a vzkazu v hlasové stránce a následně i na emailu, že nějaký pán chce Candy Bar na zítra na oslavu jeho 12ti leté dcery, pro 10 lidí. Hned volám své kolegyni Terezce, která mi to nebrala, protože byla zrovna na nějakém školním meetingu a říkám Radanovi, že to asi nemůžu stihnout, takto narychlo ... zároveň jsem si ale okamžitě začala psát seznam věcí, které musím koupit.. čekám ale na odezvu od Terezky, protože jsem nechtěla začít bez jejího potrvzení, že to zvládneme a že se postará o designování a dovoz Candy Baru, protože jsem věděla, že další den (dnes) musím do práce a nebudu jí tedy moct pomoct...

Odsouhlaseno, nakoupeno, jdeme na to. Někdy kolem půl třetí jsem začala s pečením. První na řadu přišly cupcaky. Rozhodla jsem se jít na jistotu a příliš neexperimentovat s příchutěmi, na to nebyl prostor. A tak jsem zvolila vanilkové s pravou vanilkou a čokoládové s M&Mkou uprostřed a s vanilkovým creamcheese frostingem. A s marcipánovou kytičkou navrch. Vůbec s marcipánem jsem včera docela experimentovala a musím neskromně říct, že jsem z výsledku měla velkou radost. Líbí se vám?

Pak následovalo těsto na cake popy a pečení, resp. sušení sněhových pusinek. Pusinky jsou vděčné v tom, že jsou opravdu jednoduché na přípravu a ani moc nestojí, jen to sušení trvá docela dlouho, takže mi "okupovaly" troubu víc než hodinu.

Musím se přiznat, že mě moc nebaví příprava cake popů. Myslím teď to obalovaní v čokoládě. Možná na to používám nějakou špatnou (ne kvalitou, máme docela drahou kvalitní bílou i hořkou) čokoládu, protože mi na těch cake popech prostě moc nedrží a 10 cake popů jsem dělala hodinu. Na to jsem se asi zdržela nejvíc.

Pak přišly na řadu cookies. Nepouštěla jsem se takto narychlo do sugar cookies s nějakým složitým zdobením, místo toho jsem upekla chocolate chip cookies, které jsem ozdobila marcipánem v podobném duchu jako cupcaky. Se zdobením mi trošku pomohla Terezka, která si večer přišla vyzvednout cupcaky a pusinky a bonbóny.

Makronky přišly na řadu jako poslední a pomáhal mi s nimi Radan. Upřímně, v tom celém shonu jsem si už představovala jak mi nevyjdou a popraskají nebo nevím co udělají, a já je budu muset někdy o půlnoci péct znovu. Nezdály se mi totiž, když jsem je nechávala schnout na plechu. A vida. Kupodivu vyšly konzistenčně nejlíp ze všech mých dosavadních tří pokusů. Stává se ze mě makronkový guru :D (dělám si srandu, pořád mi tak trochu přijde jako náhoda).

Těsně před půlnocí jsem skončila. Celé mi to trvalo 10 hodin, i s nákupem a malými přestávkami mezi pečení. Myslím, že když se naučím si to lépe zorganizovat, zvládnu to tak za 7-8 hodin. Jsem hrozně ráda, že se mi počas pečení nestal žádný výrazný "fail" a vlastně to všechno tak krásně plynulo, bez stresu, v poklidu. A mám z toho opravdu velkou radost.

Dnes ráno před prací jsem ještě pekla pár pusinek jako pozornost od nás a pak jsem jsem s tím jela ještě za Terezkou, společně s makronkama a cakepopama. Terezka už měla nádherné nachystaný náš první opravdový candy bar a přiznám se, že jsem z něj ještě víc nadšená, než z toho našeho prvního, co jsme fotily na webovky. Jen mě trochu mrzí, že jsem jí nemohla pomoct to donést a nachystat na místě té oslavy, ale naštěstí jí pomohl její manžel, který nám vlastně pomáhá se spoustou věcí, stejně jako Radan. Ještěže je máme :).

Do telefonu mi Terezka říkala, jak byly naši první zákazníci nadšení. Upřímně, vůbec se jim nedivím :). Já bych z takového candy baru měla radost taky. A vlastně mám. Je to fakt zážitek a výzva péct tolik věcí najednou, ale je to naplňující a "exciting" a je úžasné mít tak skvělou kolegyni jako mám. A už se nemůžu dočkat další zakázky :)

Líbil by se vám takový Candy Bar? :)

DALŠÍ ČLÁNEK O CANDY BARU NAJDETE TADY.