Když mě na začátku července napadlo, že bych mohla psát články třikrát týdně, byl to prostě takový spontánní nápad, který jsem chtěla hned realizovat, aniž bych o něm nějak víc přemýšlela. Teď jsme v druhé půlce měsíce a psaní mě baví víc, než kdy jindy. V té „své“ přítomnosti jsem taková nějaká organizovanější a ještě víc vnímám, co se děje okolo mě i ve mně. Nebudu lhát, mám tendence být líná, a když se mi něco nechce (tedy, když se mysli a egu nechce), tak to prostě nedělám. Jenže mi přijde, že je rozdíl, jestli se mi něco nechce, protože s tím „něčím“ vnitřně nejsem v souladu, anebo se mi prostě nechce, protože je pohodlnější nedělat „nic“. U toho druhého je dobré si uvědomit „co za tím vězí“ a prostě tu myšlenku a pohodlnost pustit a místo toho se pustit do toho něčeho, co chcete dělat. Dává to smysl, alespoň trošku?
Proč to vytahuju zrovna teď … v pondělí jsem se rozhodla psát články o tom, co mě zrovna napadne. A tak je větší „riziko“, že mě zrovna nic nenapadne… I když mě během dne napadá námětů milion, vzápětí mě napadne, že to ne, to třeba někdy příště … Poslední dva týdny v pondělí jsem psala o tom, co jsem chtěla napsat už dlouho, ale až teď jsem vnitřně došla k tomu, že to prostě nemá smysl odkládat. Odkládat na kdy, totiž? Kdy je to „potom“ a proč? A tak si čistím hlavu od „restů“, abych ji mohla víc „zaplnit“ prázdnem a teď a další nápady realizovala hned.
Dnešní článek je o mojí práci v kavárně. Už jsem o tom psala
tady a
tady. Teď bych to ráda pojala formou „ X věcí, co mi dala práce v kavárně“ . Tyto „seznamy“ mě v poslední době začaly bavit, jsou přehledné, dobře se píšou a ráda takové články čtu i na jiných blozích a stránkách. Mimochodem, co na ně říkáte vy?
1. Zjistila jsem v praxi, že jakou energii vydávám, taková se mi vrátí
Pracovat v kavárně není nějak výjimečně náročné, co si budeme povídat. Teoreticky to může dělat kdokoliv. Fakt je ale ten, že v praxi to tak úplně nefunguje. Cokoliv děláte by vás mělo hlavně bavit. Když nás něco nebaví, tak je samozřejmě těžší do toho vložit jakoukoliv pozitivní energii, jenže si často neuvědomujeme, že tou negativní tu nespokojenost ještě prohlubujeme. Všímám si, že v servisu je to hodně časté, že to lidi nebaví a dělají tu práci jen proto, že je dostupná. A ve své podstatě se tomu nedivím, jenže pravda taky je, že to je v ten okamžik to jediné co je a je úplně zbytečné proti tomu v ten okamžik bojovat.
Mně se občas šííííleně nechce a občas mi přijde hodně otravné se pořád dokola a dokola ptát lidí na ty stejné otázky a vysvětlovat ty stejné věci. Jenže čím víc se do této své otrávenosti ponořím, tím nepříjemnější to je. Tím víc jsou nepříjemní a nezdvořilí zákazníci, tím víc kolegové dělají „všechno špatně“ a tím víc dělám „všechno špatně“ já – začnou mi padat věci, lidem přestanu rozumět a úplně to ve mně bublá. A tak vždycky ve chvíli kdy tuto otrávenost „rozpoznám“, zhluboka se nadechnu a vydechnu a prostě ji pustím. Vědomě se začnu usmívat a být milá… a okamžitě se mění všechno a všichni kolem mě. Je to fakt jen o přístupu a vnímání. Je zbytečné s tím bojovat :).
