uvědomění a .. změna :)

V posledních pár týdnech jsem měla emočně/psychicky hodně vypjaté období. Asi nejsilnější, jaké jsem zatím kdy zažila .. ale včera jsem udělala krok vpřed, který vnímám jako dost významný. Dlouhou dobu, vlastně několik let, jsem se zabývala takovým zvláštním a svým způsobem výjímečným vztahem s jedním mužem, který pro mě velmi znamená. Až mě to postupně začalo vyčerpávat, protože jsme do něj každý věnovali jinou energii a jiné představy .. takže samozřejmě jednou musel přijít okamžik, kdy se tyhle fakta nějak projeví .. a projevily. Včera jsme se sešli. A opět se potvrdila výjímečnost našeho přátelství, protože jsme spolu stále dokázali mluvit bez výčitek, s úctou a s takovým milým porozumněním. A díky tomuto rozhovoru jsem si uvědomila, že není potřeba některé věci řešit teď, že není potřeba klást otázky a dožadovat se odpovědí ve věcech, které jsou jasné a které fungují. Uvědomila jsem si, že tohle přátelství nemůže zničit ani dálka, ani nekontakt a dokonce ani jiný směr cest, kterými se naše životy v současnosti ubírají. Protože je to v pořádku. Protože je v pořádku se nejdřív pokusit splnit si svoje sny a představy a nevkládat je do někoho jiného. Protože nejdřív musíme najít rovnováhu sami v sobě. Nechci znít jako "rádoby moudrá" dvacetiletá holka, která tu vypíše nějaké fráze a klišé a bude si připadat důlěžitě. Jen jsem v posledních týdnech hledala příčinu některých svých činů a trápení a zjistila o sobě, že mám strach z nejistoty a že se až příliš upínám na bod své budoucnosti, který ale nezáleží úplně na mě. A to je špatně. Protože si myslím, že nejdůležitější je být otevřený všem možnostem. Lidé se mění, okolnosti se mění, všechno se mění .. a já můžu dosáhnout spokojenosti a vyrovnanosti jedině tak, když s tím budu počítat a nezaseknu se na jednom bodě a jedné představě, která je sice neodolatelná, ale zároveň omezující ve smyslu "osobního růstu".

Včerejší rozhovor s tímto mužem, který mě obohatil v mnoha směrech, mě ujistil v tom, že tahle část mého života není a hlavně by neměla být prioritou mého současného života. Že v této oblasti je vše, jak má být, nemá se kam posouvat. Není důvod nic ukončovat a zároveň nemá smysl snažit se něco měnit. Víte, emoce a city jsou dost těžký soupeř, vetšinou mají nad rozumem navrch. Ale je to výzva - je výzvou pokusit se je přemoci, zvlášť, když jde o vlastní "dobro". Čeká mě ještě kus cesty, ale vím, že jsem alespoň na správné trati .. Když jsem byla mladší, byla jsem daleko "odolnější" vnějším vlivům, měla jsem daleko jasnější "vizi" o svém životě. Pak jsem ji postupně ztrácela. A nelituju ničeho. Naopak - otevřelo se mi tím spoustu dalších dveří a některé nechci nikdy zavřít - jedněmi z nich je i tento muž a jeho úžasná rodina. Ale postupně docházím k tomu, že zase tak moc nezáleží na tom, který druh "lásky" bude zrovna ten náš. Ona má tolik podob. A co má stát se stane. Ale není to na pořadu dne. Na pořadu dne jsem já a všechny možnosti, které se mi nabízí. A je jich dost.

(Všechny tyto pravdy, o kterých jsem teď psala, mi byly řečeny už několikrát po dobu dvou let. Ale člověk si k některým věcem musí dojít sám. A to někdy trvá.)