Like from my diary VII: "Všechno je, jak je."

"Všechno je, jak má být." To je věta, kterou se občas, a někdy často, uklidňujeme a ztotožňujeme snad všichni na světě. Dnes mi zní celý den v hlavě. Jen si nemyslím, že je tak úplně pravdivá. Věřím, že "Všechno je, jak je." Bez nějakého "má být" nebo "mělo by", prostě jen JE. Věřím, že všechno, co se děje v našem životě, je v podstatě takový ukazatel. Taková zkouška. Hra. Věřím, že každý z nás se přišel na tento svět naučit něco (jiného) a bude dostávat ukazatele a zkoušky, až dokud to nepřijme. Dokud nebude v souladu... Sám se sebou, s Vesmírem (s Bohem, chcete-li). Taky máte pocit, že se vám dějí ty stejné věci pořád dokola, jen v jiných souvislostech? Jednu situaci "vybojujete" a "přežijete" a ona se pak, potvora, objeví znovu, dokonce ještě daleko silnější? A taky si pak říkáte "Proč se mi to děje? Za co mě kdo trestá? Čím jsem si to zasloužil(a)? Co jsem komu udělal(a)?" Věřím, že takové situace vznikají, protože jsme je nepřijmuly takové, jaké jsou. Jsou to jen ukazatele. Jen takové hry a epizody, které se nás snaží naučit přistupovat ke všemu s láskou ...

Přemýšlím o tomto celém konceptu (protože ano, i tohle je koncept) celou noc a celý den a hrozně jsem o něm chtěla napsat. Vypsat se. Já sama jsem momentálně v situaci a v příběhu, se kterou zatím nejsem úplně v souladu. V příběhu, se kterým jsem se ztotožnila, ještě jako "mladičká", tak silně, že je pro mě neuvěřitelně těžké ho jednoduše pustit. Dát mu prostor. Nechat to jen tak plynout. Bez lpění, bez strachu. Nesnažit se ho změnit k obrazu svého ega, ale přijmout ho, tak jak JE. Vím ale, že jsem na správné cestě. Tak nějak to cítím, vždycky, když zavřu oči a zhluboka dýchám ..